Algoritmy, pro život?

Algoritmy pro život

tak se jmenuje kniha Briana Christiana a Toma Griffithse. V knize jsou rozebírány různé postupy, přístupy a strategie k řešení problémů. Jejich užitečnost respektive efektivnost je pak dokládána ať už matematickým vztahem či statistikou.

V téhle knize se dozvíte, že:

  • Postup, který dosáhne ideálního řešení s pravděpodobností 37 % je z dlouhodobého hlediska (resp z pohledu mnoha případů) dost dobrý postup.
  • Řazení knih v knihovně je z praktického hlediska ztráta času. (Čas vynaložený na řazení knihovny je násobně větší než úspora času, kterou její seřazení způsobí.)
  • Stříbrné medaile rozdávané na turnajích málokdy skončí v rukách druhého nejlepšího hráče/týmu.
  • Postup do play off závisí na kvalitách týmu/hráče. Výsledky samotného play off už dost ovlivňuje náhoda.
  • Souboje mezi zvířaty (v rámci soudržné skupiny – stádo/hejno/smečka) slouží k vyjasnění hierarchie a tím se omezí konflikty do budoucna.
  • Měření efektivity/výkonnosti může mít zvrácený výsledek.
  • Omezení z minulosti nás jako živočišný druh nepříliš dokonale přizpůsobují vůči nám známé současnosti, ale činí nás odolnější pro budoucnost, kterou ještě neznáme.
  • Jsme tak chytří, jak jsme (z evolučního hlediska) potřebovali, ale ne nijak nadměrně.
  • Pokud něco plánujete nebo připravujete a máte jen mlhavou představu kdo a podle jakých kritérií vás bude hodnotit, tak je zbytečné dělat si detailní přípravu. Existuje totiž riziko, že vaši přípravu nikdo neocení. Naopak, pokud jsou kritéria hodnocení jasně definovaná, lze čas věnovaný přípravě adekvátně zhodnotit.

Pasáže co mě zaujaly:

Přeurčení

Dojde-li však k přeurčení, může způsobit skutečnou katastrofu. Tradují se příběhy o policistech, kteří například během přestřelky na chvíli ustanou v palbě, aby posbírali prázdné nábojnice a naskládali si je do kapes – protože to patří k dobrým zvykům na střelnici. Jak píše bývalý armádní ranger a profesor psychologie z akademie West Point Dave Grossmann: „Po skončení mnoha skutečných přestřelek byli někteří policisté v šoku, když zjistili, že mají v kapsách prázdné nábojnice a nepamatovali si, jak se tam dostaly. Několikrát byli mrtví policisté nalezeni s nábojnicemi v rukou, protože zemřeli během administrativního postupu osvojeného při drilování.” (strana 180)

Prozření malého Briana

(Jde tady o Briana – autora knihy)

Brian si jednou ještě jako malý kluk stěžoval matce na všechno, co musí dělat: domácí úkoly, domácí povinnosti… „Technicky vzato nemusíš dělat nic,“ odpověděla mu matka. „Nemusíš dělat, to co ti řeknou učitelé. Nemusíš dělat, co ti řeknu já. Nemusíš dokonce ani dodržovat zákony. Všechno má svoje následky a  ty sám se rozhoduješ, jestli jim chceš čelit.“ (s. 201)

ACK (acknowledgment packets)

ACK – pakety potvrzující, že přenos dat byl úspěšný.

Všechna taková potvrzení mohou vyústit v obrovský objem dopravy. Například o přenosech velkých souborů uvažujeme jako o jednosměrné operaci, ale příjemce ve skutečnosti posílá nazpět odesílateli stovky „kontrolních zpráv”. Podle zprávy z druhé poloviny roku 2014 způsobil téměř 10 % upstreamového internetového provozu během nejrušnějších hodin Netflix — který podle našich představ zpravidla posílá data téměř výhradně downstreamově (ve směru od serveru ke klientovi). Všechen ten audiovizuální materiál ale vytváří otřesně mnoho ACK. (s. 237)

Exponenciální ustupování

Naše známá nedávno vzpomínala na kamarádku z dětství, která měla nepříjemný zvyk vycouvávat z domluvených plánů. Jak se zachovat? Rozhodnout se jednou a provždy, že už to stačilo, a zcela zahodit vztah s kamarádkou jí připadalo impulzivní a zbytečně tvrdé, ale pokračování v nekonečném měnění plánů se jí zase jevilo naivní a jako cesta k neustálému zklamání a ztracenému času. Řešení? Exponenciální ustupování aplikované na četnost zvaní kamarádky. Pokusit se odložit plán o týden, potom o dva, čtyři, nakonec osm. Míra „opakovaného odesílání“ se přibližuje k nule – ale přesto to nikdy zcela nevzdáte. (s. 241)

Závěrem

Kniha samozřejmě obsahuje mnoho dalších postupů a algoritmů, které jsem nezmínil. Je v ní dost a dost teorie, která odhalí co je a co není racionální. Pokud je ale řeč o algoritmech použitelných pro běžný den a tím pádem pro život, tak těch jsem v knize našel minimum. Nejvíc jich bylo v samotném závěru, přikládám úryvek, kde se autoři dělí o vlastní zkušenost: Oba jsme se setkali s jistým paradoxem, když jsme začali plánovat rozhovory, jež jsme potom zpracovali v této knize. Schůzka s vědcem se uskutečnila s větší pravděpodobností, když jsme o ni zažádali například „příští úterý mezi 13.00 a 14.00”, než „jak se vám to bude příští týden hodit”. (s. 286) Což je následně ještě lépe vysvětleno trefným přirovnáním. Informatici v této chvíli zasvěceně přikyvují a vybaví si mezeru komplexnosti mezi „ověřováním” a „hledáním” – jež je zhruba stejně široká jako propast mezi určením dobré skladby a okamžitým složením takové písně na požádání. (s. 287)

Kdyby byla kniha takových poznatků plná, tak by byla mnohem víc „must read“. Takhle je to… prostě jen další zajímavá kniha. Pokud rádi optimalizujete činnosti, které vás v životě potkají, tak můžete zažít s knihou milé setkání. Ale jsem docela skeptický k tomu, že by znalosti z knihy zásadně ovlivnily váš život. Mám trochu obavu, že název knihy byl zvolen tak, aby prodával.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *