Jak mi v Bille zvedli náladu.

To si takhle v Bille stojím ve frontě a když přicházím na řadu, tak periferně zahlédnu slečnu pokladní. A ta slečna pokladní říkala : „Kdy mi to jede?“ To jsem tedy moc nechápal… Koho se ptá? Nebo je to samomluva? Chlubení před kolegama, že ona už jde domů?

Nic z toho. Ptala se pokladního u kterého jsem byl. Do teď působil sympaticky. Student, evidentně, jinak by na cizinky přede mnou nevybalil takovou parádní angličtinu. A on té slečně pokladní omluvně říká: „já neměl čas to najít. Najdi si to sama… “ a podává jí telefon, na kterém už hbitě zapnul appku jízdních řádů. Ale ona, že ať to nehledá, a jde k mému pokladnímu, pěkně odhodlaně. Dá mu letmo pusu na pusu a rozloučí se.

Můj pokladní hbitě vpluje do svoji role: „Máte Billa kartu?“ a začíná markovat. Já si počkám na oční kontakt, říkám že kartu nemám a směju se.

On si uvědomí co se vlastně stalo a směje se taky.Já už se spíš spiklenecky šklíbím. On pokrčí rameny a říká něco jako: „Co se dá dělat, když jeden je v práci a druhej jde domů?“ a já říkám pravdu: „V pořádku, mně to vůbec nevadí.“

Nepůsobí na mě moc sympaticky všechny ty cukrující páry v ulicích a v metře. Ale tihle si mě získali. Vůbec jsem jim nezáviděl, já jim ten vztah přál. Snad to bylo tím, že on byl takový sympaťák. Snad tím, že mi ho bylo líto, že jí ten spoj nenašel. Dost možná tím, že ona na něj nebyla kdovíjak nakrknutá a ještě mu dala poměrně cudnou pusu.

Nejspíš v tom hrály roli všechny faktory.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *