Labutí romantika z metra

Bylo úterý večer, doprovázel jsem ji k metru (rozuměj k dopravnímu prostředku, nikoliv k měřidlu/jednotce délky).

Hodiny nad eskalátory ukazovaly 22:18:13 (nebo tak nějak) a já říkám: „Ha! Ještě čtyři minuty a je tu labutí hodina.“ (Ona mě už nějakou dobu zná, takže ví co se rozumí labutí hodinou. Vy ostatní se to můžete dovzdělat zde.)

Eskalátor nás dovezl na nástupiště, já přemýšlím na kterou stranu vlastně směřuje. Ale ona si nechala metro ujet a říká: „Jdeme na labutě, ještě to stihneme!“ A tak jsme jeli. Eskalátor nás zase poslušně vyvezl, co víc! vyvezl nás přesně v okamžiku kdy hodiny svítily s čísly 22:22.17! Ideální. Těch pět vteřin bylo tak akorát – abychom měli šanci začít se těšit, ale zas to nebylo zdlouhavé čekání.

7segment9

A co se stalo pak? Ne, nepolíbila mě. (Ještě aby! – chodíme spolu jen v tom prostém smyslu chůze – nic vztahově-partnerského v tom není. A ano, Ona bude tenhle článek číst, o tom nepochybuji. Takže pro její radost přidávám fakt, že je vdaná (což plně respektuji, a tím pádem se snažím svoje svůdnosti držet na uzdě 🙂 ).) Zkrátka… nestalo se vůbec nic. Jen probliklo pár segmentů na displeji. Ale já měl ve svém nitru radost. (Ač navenek jsem se tvářil nezúčastněně – doufám.)

Měl jsem radost, že ve věku kdy už by měl být člověk rozvážný a nedělat neuváženosti (25 let), jsem schopný ty neuváženosti dělat. (Ještě mi tvrďte, že je uvážené nechat si ujet metro, jet eskalátory nahoru a dolů jen kvůli nějakému zářícímu displeji – jako bychom každý neměli telefon v kapse.) Ale největší radost mám z toho, že v Ní mám spiklence pro labutí hodinu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *