Patálie s kolenem – vyřešeny

S českým zdravotnictvím mám zvláštní zkušenosti. Už jsem psal o zážitcích ze zubařského křesla. Tentokrát je to ale příběh s dobrým koncem. 😉

Na jaře 2015 jsem byl na horách a vzápětí jsem běžel Kbelskou desítku. Možná to mělo souvislost se snowboardováním (a padáním) a možná taky ne. Každopádně, při závodě ve Kbelích jsem se poprvé seznámil s bolestí kolena, která se mi posléze stala hodně blízkou.

Nejdřív jsem doufal, že bolest přejde časem sama od sebe. Posléze jsem zkoušel chvíli neběhat, tejpovat, běhat jen krátké vzdálenosti… Ale bolest nezmizela. Bolest nebyla kdovíjak intenzivní, často to bylo jen takové šimrání, zdvižený ukazováček… Ale zcela bezbolestný běh jsem zažil jen výjimečně. V běhu mě bolest zásadně neomezovala a šla skousnout. S problematickým kolenem jsem zvládl dva těžké závody (SUM a trek and down). Co víc, taky jsem si zaběhl osobák na 10 km a půlmaraton.

Ale pocit z běhu byl tentam. Štvalo mě, že moje běžecké hranice jsou definované náladou jedné součástky. Rok se s rokem sešel a bolest byla stále přítomná… Tak jsem začal řešit doktory. Nakonec jsem se dostal k panu Šípkovi. Řekl, že mám ochablý stehenní sval, že ho mám posilovat (propínáním nohy) a když to nepomůže, tak mám přijít znovu a napícháme tam kortikoidy. Propínání noh nepomohlo, ale raději jsem nepřišel. Rok plynul já se snažil posilovat levý kvadriceps (opticky byl a stále je doopravdy slabší) a nic se nedělo. Až pak, v červenci 2016 mě na běhu zastihla bolest taková, že mě donutila přejít do chůze – to se stalo úplně poprvé.

Byl jsem nakrklej a nevěděl jsem co s tím. Běhání jsem se snažil omezovat, jen výjimečně jsem běžel na vzdálenost delší 10 km. Nakonec jsem dal ještě jednu šanci doktorům, tentokrát panu Svítkovi. (Člověk se objednává měsíc dopředu, a pak je v čekárně 45 minut…) Poslal mě na rentgen.

Z toho jsem měl dobrý pocit. Jakože rentgen na mě působil jako profesionální přístup. Jenže po rentgenu (jasně, zas jsem musel měsíc čekat, až na mě bude mít čas. Plus standardní třičtvrtě hodina v čekárně) zhodnotil, že čéška je OK, ale že mám asi zničenou chrupavku na čéšce. Sportovat můžu dosytosti – ale ne přes bolest. Můžu zkusit brát chondroprotektiva – někomu to pomůže.

„Tak dík, no.“ – To jsem neřekl a říct jsem to možná měl.

[Jestli někdy budete potřebovat rentgenový snímek, tak z Thomayerovy nemocnice mám dobrou zkušenost – byli rychlí. S čekáním (!) a s vypálením snímku na CD trvala celé procedura cca 12 minut.]

Bylo mi dost na nic. Já chci běhat, neasi! Naplno, zase lítat jako vítr, bez ohledu na koleno! Skoro rok se snažím to koleno řešit s doktorama a oni jenom něco zkouší. (Proč v těch sci-fi filmech není nic problém? 🙂 ) Chtěl jsem dostat nějaké řešení, nebo vysvětlení proč se to (zatím) řešit nedá. Čekání a zkoušení něčeho… Pche! Vždyť jsem něco zkoušel už asi rok a půl.

A pak mě Dušan dokopal k Zuzce Krchové. (Doktoři mi nepomohli. Jak by mi mohla pomoct fyzioterapeutka, kterou bych musel těžce zaplatit? Pletl jsem se.)

[Teď si připadám jako bych propagoval zázračný postup na hubnutí :-). Jakože: „Zkoušel jsem XX, YY, ZZ a bez úspěchu. Ale! ŽŽ mi pomohlo!“ 🙂 ]

průběžné shrnutí

Listopad 2016. Koleno jsem měl tou dobou problematické rok a třičtvrtě. Skoro celou dobu jsem něco zkoušel a nic nepomáhalo. Měl jsem pocit, že jsem vyzkoušel všechno co šlo. Stav kolena se spíš zhoršoval – v říjnu 2016 jsem na SUMu odkulhal tak tak 27 km… Na většinu zásadních závodů jsem se raději nehlásil. Málokdy jsem běžel víc jak 2x týdně. A málokdy to bylo vůbec 5 km. (Neběhání jsem se snažil kompenzovat cyklistikou, ale ten pocit po doběhnutí je ve srovnání s pocitem po jízdě na kole úplně jinde.)

se Zuzkou přišlo skokové zlepšení

2. prosince 2016 jsem šel teda k Zuzce. (Ani ne 14 dní po prvním mailu. Žádné čekání měsíc a půl!) Zuzka si nechal odvyprávět můj příběh s kolenem, kdy přichází bolest, kde ji cítím atp. (Shodně jako doktoři.) A pak obě nohy pozorně prohmatala. (Doktoři se většinou spokojili s pohledem.) Pak jsem běžel na páse – běhat na páse před zrcadlem je zvláštní :). Pak mi Zuzka doporučila tři různé cviky (a mnohem větší spoustu jsme jen vyzkoušeli), taky jsme zkusili roller. Celé setkání trvalo hodinu a čtvrt. Fajn bylo, že mi Zuzka opravila styl běhu – věc, kterou jsem vůbec nepřišel řešit. Ale když už to viděla, tak proč by mi s tím nepomohla.

Doma jsem cviky pilně zkoušel. A pozítří jsem šel běhat. Nevím, zda za tím bylo placebo, nebo už efekt cviků. Roli v tom hrálo i to, že jsem se soustředil na zapojení pohybu rukou (to byla ta hlavní korekce mého běžeckého stylu) Ten výběh byl krátkej (kdoví jestli kilometr), ale koleno neprotestovalo. Při dalším pokus jsem už uběhl 5 a půl kilometru a bolest byla takřka zanedbatelná. Za dva dny další výběh, mělo to tak příjemný průběh, že jsem běh natáhl na 8 km. (to bylo 6 dní po první terapii u Zuzky).

Nebudu vás napínat. Cviky, roller a nová naděje odvedly dobrou práci. Koncem prosince jsem běhal pětkrát v týdnu a to vzdálenosti blížící se k 10 km. 8. ledna jsem si troufnul na 14, 5 kilometru. Koleno OK!

O čtyři dny později:

Za pár dní (půlka ledna 2017) jsem si zkusil odběhnout 20 km a všechno bylo v pohodě. Kdybych se o něco podobného pokoušel v listopadu 2016, tak nemám šanci.

Proces návratu mezi běžce, nebyl úplně zázračný. V půlce února se mi koleno zase rozbilo. Původní bolest byla zpátky. Ale momentálně (červen 2017) je už všechno dostatečně dlouho v pořádku. Takže s čistím svědomím můžu říct, že mě Zuzka Krchová dala do kupy za měsíc a půl (3 setkání). A jako bonus mi opravila i držení těla. Zkrátka… Zuzka je skvělá, ví jak pomoct. Pokud máte nějaký problém při běhání. Neváhejte. Peněz nelitujte. 😉 U mě to byla jednoznačně dobrá investice.

Komentář

  1. Prostě chci vědět, až vyjde novej příspěvek a nenašel jsem lepší způsob :/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *