pocit ublíženosti

Mám rozhozené pravé rameno, pravou ruku ožehlou (od divadelního střelného prachu), levé koleno mě tak nějak zlobí třetí měsíc, což místy vyúsťuje ve svalovou problematičnost celé levé nohy… Jsem nevyspalý, a zas se musím v rychlosti nahrnout všechny zásadní věci do batohu a někam pospíchat. (A s touhle tělesnou schránkou se pospíchá dost nešikovně.) Stojí mě to dávku přemáhání a přetvářky… Ale jasně, že si (nakonec) ty věci v rychlosti zabalím, pospíchám a  závodím s časem.

Většinou se mi daří mít zatnuté zuby a nepípnout a ještě častěji se mi daří na tyhle podružné problémy (bolístky) zkrátka zapomínat. Ale občas, když se mě někdo ptá jak se mám, tak váhám, zda nahrávku na postěžování si přijmout nebo ji ignorovat.

Jenže…

Nemá smysl se JIM svěřovat se svým trápením, nikdo mě nepochopí, neutěší. A když už dám průchod vyprávění o svých trápeních, tak se spíš dočkám zpochybnění moji stížnosti a ironického „ty náš jeden ubožáčku“…

[Možná že je problém fakt v tom, že ty zuby zatínám a přemáhám se. Kdybych nechal kulhání, ať se naplno projeví, kdybych ty eskalátory nevybíhal a nechodil hrát squash… Možná že by byly moje obtíže uvěřitelnější. Možná, že je zkrátka problém v tom, že mám tak robustní charakter. Kdoví.]

Vlastně ten JEJICH přístup dost chápu a schvaluju, často jsem za něj vděčný. Vím, že mám ke stížnostem sklony, tak je dobře, že mě s „pláčem nad odřeným kolenem“ posílají do háje – protože ono to odřené koleno stejně přebolí.

Ale občas je mi doopravdy úzko a moc bych potřeboval domoct se pochopení.

Dle mého osobního průzkumu, se ale pochopení a politování (v kýžené formě a množství) člověk nedomůže. Ani případná partnerka není řešením. Hláška: „Jen silný muž dokáže ukázat slabost“ je jen marketingovej kec. Žena chce silného muže, který se nehroutí ze zadřené třísky (ať už je tou třískou cokoliv.) Když tak sleduju okolí a to, jak moc citlivé jsou ženy k strastem mužů… vybavuju si hlavně ironické „njn, chudáček má zase rýmičku“ (a nejspíš se tak chovají i muži k ženám – sic to nijak nesleduju). Mám pocit, že dokud člověk nepřijde o končetinu, tak soucit není na pořadu dne.

Jsme tady zkrátka na svoje problémy sami. Sami za sebe. Je na nás abychom se s nima poprali. Okolí se nad náma slituje až v okamžiku, kdy je všechno špatně, tak špatně, že si té lítosti člověk ani neužije, protože míra utrpení z toho opravdového problému zkrátka přebije všechno ostatní.

Ale… existují výjimky. 🙂 Jednou, se mi při odběru krve trochu zatočila hlava. Sestra odebíračka mě hned položila, zvedla nohy nahoru a otevřela na mě okno. Druhá mi přinesla pití. A… a… Málem jsem se rozbrečel. Na chvíli jsem měl vážně nějakou oporu, pocit, že nejsem úplně sám. Přitom se mi jen zatočila hlava… Něco, co by za chvíli odeznělo, i kdyby mě nechali napospas osudu, tipuju. Ale to bylo jedinkrát, od té doby se mi hlava už nezatočila, i když jsem si to docela přál :). (A zas toho nebudu zneužívat, žeano.)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *