Silvestr & absurdnosti spojené s půlmaratonem

Blížil se 31. prosinec, nikdo mě nikam nezval, nelákal… Vzpomněl jsem si na Silvestr 2012, a koukal jsem něco udělat pro to, abych nezůstal doma u počítače/s rodiči.

Vykročení ze zóny pohodlnosti bolelo, ale Silvestr v Opavě za to jednoznačně stál.

Ve 23:30 jsme opustili teplo bytu, a vydali se do tepla noci.

Ulice byly prázdné. Na Horním náměstí pod stromečkem přešlapoval pár policistů. Sem tam se mihnul taxík, nebo vozidlo strážníků. Ale lidé tu byli jen sporadicky. Tedy… až do chvíle, než jsme potkali Opavské hooligans. Kráčeli v třicetičlenném chumlu, na čele šli borci† s pochodněmi, působili téměř majestátně. 31.prosinec byl pro ně dobrá příležitost pro vyjádření „názoru“. Válečný ryk: „My jsme slezská Opava, je*at Baník Ostrava.“ se odrážel od stěn domů a zaplnil celou ulici. Situace byla barvitější díky tomu, že kráčeli přímo proti nám.

Ve třičtvrtě na dvanáct atmosféru dochutilo pět řítících se hasičských náklaďáků. Na Dolní náměstí se začali stahovat adolescenti s virózou a práskali petardama. Byli zábavní. Unikátní sbírka postaviček. Jejich Alfa samec měl vyholenou hlavu a kapuci s kožíškem, mrzelo mě, že si ho nemůžu vyfotit. Nakonec nám začali lítat petadry pod nohy, tak jsem odešli zpátky na Horní náměstí. Prázdné ulice byly ty tam. Všude spousty lahví se šampaňským, pletoucí se nohy, lidé a pohledy upírající se na hodiny radnice. Ohňostroj povstanuvší z lidu byl výrazně jiný než ten, který by organizovalo město. (Po dlouhé době ohňostroj bez Vangelis!) Tu pravou zábavu způsobila až rachejtle††, která nám vlítla pod nohy. Byly z toho dvě očouzené boty, spousta adrenalinu a víc nic.

Dvě lahve šampaňského byly na čtyři trochu moc, přičte-li se moje tíhnutí k abstinenci. Nicméně… spozoroval nás Potrsávající pán. A ke všeobecné spokojenosti se stal majitelem jedné lahve.

 


Náměstí začalo utichat, lidé odcházeli domů a o mnohé přišli – protože zlatý hřeb večera (resp. rána) v podobě konfet a zdobení lampy teprve nadešel. No vážně, tolik srandy jsem zažil ani nepamatuju!

Ozdobená lampa

Ozdobený strom + ozdobená lampa

[… o pár hodin později]

Absurdnosti a půlmaraton na scéně

Je prvního ledna večer, nastavuju si budíka na 7:00. Nedaří se mi usnout, ač je mi jasný, že každá minuta spánku se mi bude na zítřejším „Ostravském extreme novoročním půlmaratonu“ hodit…

Probouzím se, koukám na hodiny a směje se na mě… 7:58. Trochu nechápu jaktože mě ten telefon nebudil. A děsně mě vytáčí že nestihnu závod kvůli kterému jsem domů neodjel hned prvního ledna. Odevzdaně si sedám a přemýšlím. Vlak co jsem měl stihnout odjel z nádraží před pěti minutama. Pro jistotu koukám na jízdní řády.
Vogo! Když stihnu vlak do Ostravy v 8:30, tak pak stihám tramvaj v 9:08 a s odřenýma ušima stihnu registraci, která se zavírá v 9:30. (A kdybych nabral trochu toho spoždění, tak mi snad registrace projde – s výmluvou že jsem z Hradce Králové a že běžím za Sokol Vlastibořice (to je u Liberce))

Nicméně… souběžně jsem si uvědomil svůj časooptimismus, moji „schopnost“ orientace… Ale šel jsem do toho. Jednou jsem si ten závod naplánoval, tak to zkusím stihnout. Během osmi minut jsem se nasnídal, napil, dobalil si věci, rámcově po sobě uklidil, umyl nádobí… A vyrázil jsem na nádraží – o jehož poloze jsem měl mlhavou představu.

O ulici dál se mi chtělo zvracet – z toho litru vody, co jsem do sebe otočil během minuty. Přešel jsem do chůze. Otevřela se přede mnou ulice, která vypadala jako zkratka. Vnitřní hlas bušil na poplach…

Tady si dovolím dějovou odbočku a přikládám mapku z proběhnutí v Budějovicích, kde jsem se „tak trochu“ ztratil, díky čemuž jsem objevil moc parádní zkratku.

CB_Běh02

Ale já ten vnitřní hlas neuposlechl a vydal se k nádraží zkratkou. Uplynulo pár minut a já byl na nástupišti. (Na správném nástupišti, i lístek na vlak jsem měl.) A vlak tu byl taky.

Ostrava, Svinov. Mapu trasy k tramvaji mám jakž takž nastudovanou. Rychle koupit lístky, a kvapem na zastávku. (Mají v Ostravě komplikovanější zastávku, než je Svinov mosty h.z.?) Na třetí pokus stojím na správném nástupišti, je 9:08 a tramvaj číslo 7 která má právě jet, nejede. Trochu nesmyslně nastupuju do sedmnáctky, protože jsem zjistil, že má se sedmičkou společnou zastávku. Hodiny neúprosně spěchají, stojím na té společné zastávce, je 9:18 a sedmička pořád nikde. Ikdyby teď přijela, tak budu na cílové zastávce v 9:33. Znám svůj smysl pro orientaci a je mi jasný že registraci můžu klíďo hledat čtvrt hodiny…

Tak jsem to alespoň zkusil žeano. Neva, už tam dojedu. Aspoň trochu zafandím a odběhnu si něco mimo závod… Toužebně vyhlížím tramvajové koleje. „Tak pojď sedmičko!“ opakuju si už asi po patnácté. Je tam! Blíží se. Mno.. tak tohle byla jedenáctka. Sedmička nakonec přijíždí. Je něco před třičtvrtě a já vystupuju v cílové stanici…  Tak uvidíme… třeba… Ale! Já nikde nic nevidím! Kde jsou ty davy běžců?! Instinktivně jdu nějakým směrem, potkávám dva chlápky s běžeckým číslem. Ptám se na cestu, registrace je hned za rohem. (Od tramvaje jsem šel k registraci takřka po přímce!) Jasně, to je jenom proto, abych stihnul chlápka kterej mi řekne, že dneska už žádný číslo nedostanu. Vcházím do knajpy, je tu pár běžců… ale…  kde jsou všichni organizátoři? Dozvídám se že je to ten chlápek u stolu. Rozpačitě se ptám zda-li ještě dostanu číslo, ale je to v pohodě. Diktuju svoji sokolskou příslušnost, což způsobuje údiv. „Jo, je to u Liberce.“ Dostávám číslo 44, začínám nabývat dojmu, že to bude spíš komorní akce. (Nějakou tu stovku běžců jsem na startu čekal.) Stihnu se převlíknout jen do trika a už vyrážíme na start (cca kilometr od registrace). Cestou míjíme spoustu „psích spřežení“  (Ostravský EXTREME novoroční maraton, se běží v kategoriích: maraton, půlmaraton, čtvrtmaraton + canicross. Příčemž se to běží v pětikilometrovejch okruzích.).

Jsem na startu. Mám děsnou žízeň. Ale občerstvovačka je vybavena skromně a máme ji šetřit pro maratonce (což je zcela pochopitelné). Hlavní organizátor je sympaťák, vysvětluje nám trasu a mluví o tom, že se tu před rokem stalo na trati pár kolabsů. Hned mi vytane na mysli, moje googlování:

Vraždy v Bělském lese.

„Vraždy“ v Bělském lese.

Ale jde jen o to, že  Ostrava je drsnej kraj a označení trati často někdo zničí.

Neměl jsem žádný běžecký ambice. Pravda, na startu moc lidí nebylo… Ale s ohledem na to, jak málo jsem spal, jak jsem přibral, snídal jsem spíš abstraktně, stresoval se s cestou. Tak bude fajn když to doběhnu. Ty tři rychlíci se přede mě nacpou vždycky.Tempo bylo podle očekávání pomalé…

Po druhém okruhu se ukázalo že všichni běžci o kterých jsem věděl že jsou přede mnou už byli v cíli (běželi tedy čtvrtmaraton). Trošku mě hlodala myšlenka jak daleko jsem za stupněma vítězů… Ve třetím kolem mě nikdo nepředběhl. Ve čtvrtém kole mě předběhl jeden kluk. Síly už jsem neměl, nechal jsem ho běžet a soustředil jsem se abych se nepozvracel a nepřešel do chůze.

Průběžnej čas jsem měl slabej, a to i přesto že ta trať byla dle mých hodinek o dost kratší než půlmaraton (Půlmaraton měří 21,1 km ale hodinky naměřily 19,6 km… ). A pak jsem proběhnul cílem a ukázalo se že jsem druhej!

Moje já uchvátil hysterický smích. Stačilo jediné zrnko písku a vůbec bych se nestihl zaregistrovat. Závod v kterém mně vůbec o nic nešlo. Běžel jsem ho fakt ztěžka. Pomalu. Nejrychlejší kilometr jsem měl za 4 a půl minuty (takové bych měl mít průměrné tempo…). A je z toho bedna. Ještě jsem se šel zeptat jestli nejsme v kategorii jenom dva, to by leccos vysvětlilo… Ale běželo nás 11.

Tím to ale neskončilo… Když jsem se rozkoukal, převléknul, tak jsem si vzpoměl že můj vlak odjíždí ze Svinova za necelých 40 minut… Čas byl zase neúprosný. Tramvaj mě dovezla na výchozí zastávaku. v 12:50 a já měl tři minuty na to abych seběhl tuhle „věž“, doběhl 300 metrů k tabuli s odjezdama a dostal se na správný nástupiště. (Jen připomínám že jsem před chvílí uběhl půlmaraton) Na nástupišti jsem byl na minutu přesně…  jen abych si poslechl, že vlak má deset minut zpoždění… :).

Vlaková stanice: Ostrava, Svinov.

Vlaková stanice: Ostrava, Svinov.

Ale víte co? Nevadilo by mi kdybych takovýhle dní zažil víc, pokud to nebude častěji než jednou do měsíce. Protože ono to všechno dobře skončilo. A vůbec, dobrá práce! Jasně bylo zapotřebí spousty šťastnejch náhod… Ale taky je možný, že už v těhlech stresových situacích, do kterých se dostávám „sám od sebe“, umím chodit.


† To je dialekt.
†† Hahaha, hahaha. Ne, nemyslel jsem starou pani, ale pyrotechniku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *