TREK and DOWN 2016

TREK and DOWN je extremní závod dvojic. Píše se o něm málo (prakticky jenom organizátor), tak svoje dojmy sdílím alespoň já.

cože je TREK and DOWN?

Je to závod, který tvoří dvě části. První (TREK) se běží (a/nebo jde) z Českých Budějovic do Vyššího Brodu, cca 50 km. Ve druhé (DOWN) se splouvá Vltava z Vyššího Brodu do Českých Budějovic, cca 80 km.

Hezké je, že závod je definován jen pomocí tří bodů:

  • České Budějovice
  • Vyšší Brod
  • a kontrolní bod Poluška.

Samotná trasa je volitelná, jen se nesmí využívat silnice E55, kterou lze pouze jednou překřížit. To má za následek pěkný efekt na startu, kde se závodníci rozeběhnou všemi směry.

Závodí se s plnou výbavou, ve vyšším Brodě čeká na závodníky pouze kánoe a lze tady doplnit vodu, vše ostatní (včetně pádel 🙂 ) si závodníci musí do Brodu donést.

Startuje se v 19:05. Rekordní čas dokončení je 14 hodin 23 minut. Průměrný čas dokončení (za rok 2016) je 19 hodin. Značná část závodu se tím pádem odehrává v noci.

Trekanddown

Fotka (Jan Skoumal Photography) sprostě ukradena odsud: https://www.facebook.com/HANACE/photos/?tab=album&album_id=1066638366748380

Cestu jsme si k sobě hledali dlouho

O tomhle závodě jsem poprvé slyšel… Hmm… Před deseti lety (?) [Aha, aha. Tak deset let to být nemůže. Historicky první výsledky jsou z roku 2008. Zkrátka, je to pěkně dlouho, co jsem o závodě slyšel. :-)] Tou dobou mi připadalo absurdní, že bych mohl někdy uběhnout 2 km v kuse. Trek and down mi přišel absurdní ještě dlouho po tom, co jsem začal běhat (rok 2007/2008). Běžet 50 km s pádlem?! Blázni!
Ale jak šel čas a já běhal ještě víc a ještě dál… Tak už mi to tak nereálné nepřišlo. Jenže závod byl načasován na první polovinu července, kterou mám tradičně zaplněnou táborem.

A pak (2014) ten závod běžel Honza, toho času pseudošvagr. Já byl na táboře a mohl jsem jen závidět. Jenže v roce 2016 se závod přesunul na konec června. Navíc, Honza sám přišel s nabídkou, zda nechci běžet s ním. Rozmýšlel jsem se asi 5 vteřin a pak jsem na to kývl. Předsevzal jsem si, že budu trénovat běh se zátěží, protože jediná zátěž, kterou jsem ochotný při běhu nést jsou klíče od bytu a hodinky.

Jasněže jsem nic netrénoval. A stejně jsme závod dokončili ;-). Vekou výhodou pro mě byl fakt, že jsem běžel s Honzou, který už závod absolvoval dvakrát. Honza věděl co vzít s sebou, jak to zabalit, věděl kudy běžet…

Trekanddown2

Ale i tak si ze závodu odnáším(e) mnohá ponaučení a podněty, co by se dalo příště zlepšit. Čtete správně, vážně přemýšlím o tom, že bych šel ještě někdy závodit. (Je to hlavně tím, že tenhle článek píšu s časovým odstupem po absolvování :-).)

Vzpomínky na závod

Popisovat celý závod minutu po minutě by byla nuda. Tak se omezím na bodový výčet:

  • Jsem nadšený tím, že nás odstartovalo tolik. Díky tomu mi nepřipadá tak divný běžet s pádlem v batohu.
  • Můj novej batoh je skvělej, skoro jako bych nic nenesl. Akorát mě dost řeže level popruh do krku. (Stačilo poštelovat délku popruhů a výšku hrudní pásky. To jsem zjistil asi až na desátém km.)
  • Cesta už je poněkud monotonní. Běžíme osamoceni. A dost taky jdeme. Když jdeme moc dlouho, tak si určíme cíl (patník, strom, značka, atp…) a doběhneme k němu.
  • Při výstupu na Polušku, mám pochybnosti, zda závod dokončíme. Honza co chvíli pokašlává, neženu ho (samotnému se mi nechce, a během do kopce se tenhle závod určitě nevyhraje).
  • Na vrcholu se situace mění k lepšímu. Potkáváme další dvojice, vzájemně se povzbuzujeme a špičkujeme. Ukazuje se, že se držíme dost vepředu.
  • Honza už nekašle. Při seběhu trochu taktizujeme, známe cestu, kterou nechceme prozradit.
  • Už dávno je tma tmoucí. Honza si je jistý cestou a já jsem za to vděčný. Stačí klást nohu za nohu. Nejsem ospalý, ale moje intelektové kapacity jsou v útlumu.
  • Pomalu mě začínají trápit kolena. Do konce běžecké části by to mělo být cca 12 km, tak si říkám, že to musím vydržet – když jsme překonali Honzův záchvat kašle.
  • Běžíme už jen zřídka. Cesta je nekonečná. Kolena bolí čím dál víc.
  • Nadhazuju filosofickou otázku: „Kam dáme po nalodění telefony?“ „Na ty jsem chtěl vzít sáčky se zipem, ale nevzal jsem je…“ Nacházíme východisko s Honzovým camelbakem, vnitřek vysušíme a telefony půjdou do něj.
  • Sbíháme nějaké schodiště, zakopávám o betonový práh a… mám obrovské štěstí. Pokračujeme dál.
  • Vyšší Brod na dohled. Slyšíme ukrutánský řev, je něco málo po druhé ráno. Vysvětlení je nasnadě, někdo právě doběhl do loděnice :-).
  • Z kánoe mám strach, ale jsem rád, že už nemusím běžet. Budu na háčku – ač bylo logičtější abych kormidloval – jsem těžší něž Honza, ale taky jsem nováček.
  • Průtok ve Vyšším Brodě je solidní ( 21,2 m3/sec) o to větší mám strach.
  • V Rožmberku (?) podplouváme most a všímáme si, že máme publikum – teď před třetí v noci?! Aha, oni mají v batohu pádla. Je nám jich líto, ale zároveň nám to zvedá sebevědomí.
  • Mám Honzovy hlásit kameny a říkat kam má zatáčet. Často jedeme blbou cestou. Ale na nějaké komplexní rozhodování není čas.
  • Uvízli jsme. Při snaze o vysvobození nabíráme vodu a otáčíme se. Tak tak, že nám neuplavala loď. Všechno je mokrý. Vše co nebylo přivázaný vzala voda… Je zhruba půlčtvrté ráno. Od teď mám pocit, že bojuju o holý život (teď je to úsměvné, ale v daný okamžik to byla nadsázka jen trochu).
  • Jezy většinou přenášíme, často nás to zdrží víc než jiné dvojice (dvě, tři se kolem nás točí).
  • Nakonec se zklidňuju, začíná svítat, je líp vidět kam jedeme. Líp volíme cestu.
  • Trochu závodíme s jednou dvojicí, nakonec se jim trháme, necháváme je za sebou a oni nás za 20 (?) minut nekompromisně předjíždí.
  • Plutí je nekonečný. Krajina monotónní.
  • Pořád je to nekonečný a dle odhadů jsme těsně za polovinou.
  • Trochu pospáváme, do toho se snažíme jíst a pít (chleba je skrz na skrz promočený a velkodušně ho necháváme v botahu)
  • Lovení jídla z batohu je komplikovaný. Snažím se moc nehýbat s těžištěm a batoh nechávám přivázaný (Co kdybychom se zas otočili…) mám ho tak za zády a sem tam je potřeba abych pádloval. Při jednom takovém lovení v batohu si přetrhnu řemínek od Garminů (řemínek byl desetkrát slepovaný a zrovna visel na vlásku…) a jak ruku vyndávám, tak setrvačností odletí hodinky do Vltavy. Zvolám „achjo“. Honza se směje, myslí si, že to žbluňknutí bylo nějaké jídlo.
  • Cesta je pořád nekonečná, pomalu začíná být nepříjemné teplo.
  • Pro správné pochopení nekonečnosti  bych měl napsat ještě deset monotematických odrážek :-).
  • Fakt se to děsně vleče, okolí je stále stejný, břeh, zatáčka, voda, kempy…
  • Už už se blížíme do Budějovic, dojíždí nás dvojice (po dvou? hodinách osamění!), ožíváme. To jim nedarujeme – zrychlujeme. Je před náma jez, v rámci úspory času ho chceme sjet, v poslední chvíli si to rozmýšlíme – pod jezem jsme moc rádi za naši opatrnost. Najeli bychom čelně do větví, které byly pod jezem zaklíněné. Asi bychom se nezabili, ale rozhodně by to nebylo rychlejší, než přenášení kánoe.
  • Pořád nás nepředjeli, takticky je pouštíme. Vltava se tady kroutí a je chytřejší poslední úsek zdolat po svých, s kánoí v rukách.
  • Rázným krokem se pomalu blížíme k cíli. Když tu! Ve vedlejší ulici vidíme konkurenty. Viděli nás? Snad ne, zrychlujeme, skoro běžíme. Cíl je na dohled. Už o nás taky vědí, jsme na stejné ulici, dělí nás pár kroků. Přebíháme na druhou stranu silnice – tu blíž k cíli. Zvýšil se provoz a mi tak máme navrch. Rozbíháme se… a jsem v cíli. Uff.

Zvládli jsme to. Nechápeme, jak mohl být někdo ve splouvání rychlejší o dvě hodiny. Soucítíme s týmy, co jsou ještě na cestě.

Po prvotním: Hurá už je to za náma! se nám pomalu vkrádají myšlenky, co udělat příště jinak, abychom byli rychlejší. 🙂

Protože mi je tenhle závod doopravdy sympatický, tak sdílím pár zkušeností a postřehů, bez kterých by byl závod mnohem náročnější. Čím bude závod populárnější, čím víc bude mít závodníků, tím větší to bude zábava, předpokládám. Tak poběžte taky :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *