Z tlouštíka (skoro)hubeňourem

Inspirací ke článku je mi kniha Drewa Manninga: Z hubeňoura tlouštíkem a zase zpátky. Poděkování si zaslouží @trianhart – bez jeho recenze bych po knize nesáhl, ač jsem o ní už pár měsíců věděl.

Kniha dokumentuje pokus Drewa Manninga, osobního trenéra, který za půl roku nabral 34 kg, aby je za další půl rok shodil. (Tím chtěl lépe pochopit své svěřence a dle všeho se mu to podařilo.)

Moje cesta

Já sám jsem prožil dětství a dospívání provázené obezitou. Téma knihy je mi tedy blízké.  Ale… Na rozdíl od Drewa mám to štěstí, že vím, jaké to je být tlustý a ani nevědět, jak se to stalo. Drew na tom musel půl roku pracovat, já to tak měl od začátku. Být tlustý bylo normální, přirozené. Vnímal jsem to jako součást svojí podstaty. Takovou zkušenost Drew získat nemůže :-). Budu tedy vstřícný a podělím se.

me1

Sám si sebe pamatuji jako dítě, které bylo nadšené hrou a tedy i pohybem. (Dobře, přiznávám, mám to doteď :).) Nicméně, nedokázal jsem být iniciátorem. Byl jsem zvyklý být ve vleku – a těch podnětů ke hře/akci v mém dětství moc nebylo, Rikitan nepřišel. Krom televize bylo mojí radostí jídlo. Zpětně to vnímám tak, že jsem byl jídlu vystaven napospas… Když jsem měl chuť, tak jsem jedl (to nemusí být úplně špatně), ač by bylo rozhodně lepší, kdybych jedl v okamžicích, kdy jsem měl hlad.

Ve všech možných zařízeních (školky, školy, tábory…) je prázdný talíř hoden pochvaly. V tomhle jsem byl příkladný! „Podívejte na Honzíka, jak to má všechno hezky snědené!“ Cože? Stačí to všechno sníst a budu pochválený?! Cha! Není nic jednoduššího! V tomhle jsem byl fakt dobrý. A paní kuchařka dá malému otesánkovi ráda větší porci (proboha proč?). Ve škole jsem jedl s motivem pochvaly, posléze ze zvyku. A doma jsem jedl to, co mi chutnalo (Ehm… máloco mi nechutnalo). Energetický příjem značně převyšoval výdaj – není překvapivé, že jsem nabíral kilogramy.

Těžko teď tipovat coby kdyby… Ale tak jako tak… byl jsem obézní dítě. Občas málo, občas hodně. S postupem času spíš hodně. Vadilo to něčemu? Nu něco by se našlo… Štvalo mě, že jsem byl mezi posledníma v rychlostních disciplínách v rámci tělocviku. (Jak já bych těm spolužákům teď natrhnul… loket! Škoda slov.) Jinak mě nenapadají (významné) problémy. Jasně, byl jsem kvůli tomu vystrkován z kolektivu a kdekdo se na mě koukal pohrdlivě. Ale v té paralýze (a věku) si tyhle věci neuvědomíte. Tedy… dost dobře vnímáte, že jste něco míň, ale už netušíte proč.

Clipboard01

Pak přišlo lámání chleba. Bylo mi nějakých 13, 14, 15 (?) a já zjistil, že se mi líbí holky. Byl jsem tlustej. Chyběla mi ta Švejkovská bodrost, abych zaujal jinak. (Technická poznámka: V těchto pubertálních letech toho člověk na Švejkovskou bodrost stejně asi moc neuhraje.) Tady jsem obezitu pocítil jako zásadní problém. Samozřejmě i moje okolí vnímalo moji obezitu jako problém. (Zdravím rodiče, sestry, tety…)

  • „Hochu, s kilama dolů!“
  • „Ten kluk by měl zhubnout.“
  • „Neměl bys tohle/tolik jíst.“
  • „Doktorka říkala, že je obézní.“
  • „Měl by dostat dietu.“
  • „Teda, to jsou lejtka!“
  • „Však on se z toho vytáhne.“ (Mami dík. Sám jsem tomu tehdy vůbec nevěřil, ale bylo fajn, že se za mě taky někdo postavil.)

Zkrátka… sledování hmotnosti se stalo na nějakou dobu součástí mého života. Leč pokles hmotnosti nijak nekoreloval s frekvencí vážení se. Rozhodně jsem nehubnul. Pokud, tak kilo, dvě. Byl to boj s větrnými mlýny. Nevěřil jsem, že můžu vyhrát. A taky jsem nevyhrával. Už si nevybavuju, v kolika letech a kolik kilo to bylo. Od oka soudím, že v sedmé třídě jsem těch 80kg (a 170 cm?) s přehledem měl. Moje hmotnost byla státní tajemství. Všem bylo jasné, že jsem tlustej, ale kolik vážím jsem nikomu neříkal. Nu… Hlavně jsem se za svoji hmotnost děsně styděl.

Nakonec jsem rezignoval, bylo evidentní, že tohle nejde změnit. Hmotnost jsem nesledoval, když už, tak jen mimochodem. A pak se nám doma rozbila váha! (No fakt! 🙂 Ehm. Ne, nestrhnul jsem ji.) Strašně dlouho jsem se nevážil, třeba tak rok, dva. (? Nevím, jsou to vzpomínky v mlze.) A pak jednou… muselo to být mezi prvákem a druhákem na střední, jsem se zvážil u tety (na prázdninách). A usmály se na mě tři jedničky. Ano, měl jsem krásných 111 kg, při výšce cca 180 cm.

061110_122957

Byl to šok! Úplně obrovskej. Myslel jsem, že mám minimálně o 15 kg míň. Ale (!) byl to impuls, díky kterému jsem šel do sebe. Řekl jsem si, že tohle je fakt problém. Tohle musím změnit, nebo alespoň zastavit! A tak jsem se rozhodl, že budu hubnout. Cíl by byl. S postupem to bylo horší. S ohledem na svoje tehdejší vědomosti jsem zvolil cestu „budu jíst míň a zdravě“. A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Změna životního stylu ve skutečnosti znamenala, že jsem omezil konzumaci masa a začal jíst spoustu ovesných vloček, mléka a rozinek. Doma jsme měli pořád rozbitou váhu a já nevěděl, jestli má můj novej život smysl.

Měl! Při další vážící příležitosti jsem měl už jen 104 kg. To byl důvod pro bouchnutí šampaňského – uvěřil jsem ve změnu. (Mrzí mě, že zpětně nejsem schopný určit hmotnostní vývoj celého hubnutí v čase.) Taky nad tím sám kroutím hlavou, ale vážně jsem zhubnul na ovesných vločkách s mlékem… 🙂

Posléze se mi v životě přihodily dvě pozitivní změny. Jednak jsem začal chodit ke komediantům a druhak mi moji drazí rodiče darovali k Vánocům krávu (toho času ještě tele). Dva tréninky týdně (každý v rozsahu dvou hodin – 120 min) a procházky s Májou (3-5x týdně) udělaly svoje. (Tím nemyslím, že bych na procházkách s Májou, ač byly minimálně hodinové, hubnul. Spíš jsem měl míň příležitostí k jedení.)

A pak jsem ve třeťáku začal běhat… Moje duše a hlavně postava byla spasena. Ale pozor! Běháním jsem shodil maximálně tak 5 kilo… Sic na rozložení hmoty v těle mělo běhání patrně kladný vliv. (Často jsem slýchal „Tys ale zhubnul!“, ač jsem rok a půl neztratil jediné kilo.)

To byla ve stručnosti moje cesta od obézního chlapce ke (skoro)hubeňourovi – momentálně vážím cca 91 kg. Ale abych řekl něco ke Drewovi…

Konečně přichází myšlenka celého článku

Připadá mi důležité zohlednit Drewovu představu o hubeňourovi. (Možná je na vině překlad, respektive chybějící slova v češtině.) Drew je spíš (zdravý) kulturista, než-li člověk s přiměřenou (a tedy zdravou) hmotností. Zdráhal bych se ho nazvat hubeňourem. V jeho stravovacích návycích jsem nalezl vážně zarážející věci. Například to, že z jídelníčku vyřadil kořenovou zeleninu kvůli velkému množství sacharidů. WTF?

Cesta popisovaná v knize je náročná zejména proto, že Drew se chtěl vrátit zpátky do své původní formy, která byla nadstandardní(!). Koneckonců, sám trefně popisuje, že posledních 7 kg k návratu na původní hmotnost bylo těch nejtěžších.

Ve stejném duchu se vyjadřuje Petr Kotouš ve výročním běžeckém zápisku:

„Po třech měsících běhání jsem měl o čtrnáct kilo míň. Zajímavý je, že od té doby se ta váha drží, i když jsem běhal potom ještě víc a jedl skoro jenom listí, semínka a různej mixovanej kompost.“

Přesně to potvrzují i moje zkušenosti. Ze začátku stačilo málo (ze stávajícího úhlu pohledu) a výsledky byly dech beroucí. Já sám myslím, že jsem zaseklý na těch „posledních 7 kilech“.

Ale ono to možná stačí. Snad je to ta váha, kterou si diktuje tělo. Bez těch 20 kilo už o sobě můžu říct, že nejsem obézní. Jednoznačně jsem sebevědomější a dle všeho zdravější. (Pryč je můj vysoký tlak, s kterým mě dětská doktorka strašila. Tím chci říct, že můžete dojít jen do půlky (Drewovi) cesty a i tak to bude úspěch. Nemusíte jíst semínka a mixovanej kompost. Myslím, že se stačí prostě nějak hýbat a adekvátně jíst. Což samo o sobě není málo.

Chci říct, že ty Drewovy jídelníčky a cvičící série mi připadají přehnané. (Nikoliv špatné.) Zvlášť v případě, že je vaším cílem přiměřená hmotnost.

Já osobně nejím zdravě. Moje tělo má svoje závislosti. Piju zbytečně moc sycených nápojů, a když říkám zbytečně moc, tak tím myslím to, že na týden mám tak 6 – 8 litrů. Obecně mám rád cukry… Sušenky a čokolády jsou takřka na pořádku dne. Taky rád peču… Zkrátka… k Drewovu jídelníčku mohu jen vzhlížet a i přesto můžu tvrdit že jsem hubenej.

Moje poselství bych formuloval takto: „Je to mnohem jednodušší, než Drew píše :-)“.

run

2 Komentářů

  1. úžasné, smekám a držím palce, ať se Vám splní sedmikilový sen a když ne, už samo o sobě je to vážně slušný výkon. Hodně štěstí!

  2. Zdravím, moc jsem se pobavila.Styl Vašeho psaní, prostě nemá chybu. Příběh o autoškole,mě nakopl k tomu, že to teda dám. Za 14 dní mě totiž čeká čtvrtá závěrečná jízda a váhala jsem, jestli jít či nejít…Díky a krásný život:)Jana

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *