Ženy, zas vám rozumím o kousíček míň

Je to skoro rok, co jsem slečnu T. viděl prvně.

Byla na běžeckém závodě (nejspíš) s přítelem (ale třeba se spolu jen kamarádili). Tak trochu se mi líbila a tak jsem byl rád, že jsem byl v závodě rychlejší než-li ON. Ještě před závodem nás stihla (všechny 3) seznámit další společná běžecká kamarádka.

Po závodě jsme vytvořili bavící se hlouček, bylo to fajn. A tím jsem si myslel, že to všechno skončilo. Jenže… Pokaždé, když jsme se na univerzitě, se slečnou T. střetli, tak se ke mně hlásila, jakože výrazně – ne takové to zběžné pokývnutí hlavou. (S tím nemám nejmenší problém, ať se ke mně hezké holky hlásí! 🙂 )

Pak jsme se potkali v bazénu… A buď je obrovsky komunikativní ke každému, nebo mě prostě balila. (Anebo jsem něco špatně pochopil)

Při jednom z dalších náhodných setkání jsme se víc zakecali, společně šli na autobus… A já měl její číslo.

Pak jsme spolu dlouhosáhle plánovali společnej běh. Pořád nám nevycházel shodně volnej čas – trvalo to třeba měsíc (?). Což jsem zakončil nějakým zpola ironickým: „zítra bych mohl jedině tak od 6:30 ráno“… A ona na to kývla (!). 🙂 A fakt druhý den ráno přišla. A byl to skvělej start do nového dne.

Já si začal uvědomovat, že je mi s ní hezky a že jí vlastně ani nechci balit (nejspíš). To jak mě vnímá ona, a jaké se mnou měla (má) záměry, je pro mě tajemství.

Začaly prázdniny, jeli jsme na cyklovýlet. Ta holka umí jezdit na kole! (Do teď byla každá slečna, na výletě s kolem, jen na obtíž. Tahle vůbec.) Navíc se stalo něco neuvěřitelného. Nedařilo se mi nás navést na tu správnou cestu. (Tohle je ještě běžná situace.) Pořád jsme jeli po hnusnejch silnicích. Minimum poetické přírody… V posledním zoufalém pokusu napojit se na hezkou cestu bez aut, jsme skončili uprostřed polí. Checkuju mapy.cz (Ano, takhle neschopnej navigátor jsem s navigací v kapse…) „Buď kilometr a půl zpátky nebo to zkusíme krosnout…“ říkám, s otazníkem ve tváři a pohledem vrženým na cestu, kterou v monokultuře brassicy napus var napus projel traktor. „Zkusíme to, přece se nebudeme vracet.“ říká T. Projetá cesta skončila, ale přece se nenecháme porazit řepkou. (…)

Nu… byla to jedna z těch zkratek, který seberou spoustu času navíc a jako bonus přidají lýtka dodřená od stonků, šešulky úplně všude, stonky namotané na ozubená kola bicyklu (Navíc jejího bicyklu!) A stejně jsme prodrali ven zas na silnici…

Ale ona nebyla zpruzená. Tedy, trochu ano, ale měla právo být desetkrát víc naštvaná a kdyby zvolala něco jako: „S tebou už nikdy nikam nejedu“ tak bych to považoval za zcela příhodné zvolání.

Jako jasně, ten výlet byl jinak skvělej. A odbočka do brassicy je zpětně docela zábavná vzpomínka. Prostě:

  • ta holka není z cukru a něco vydrží (přes svoje křehké vzezření)
  • a/nebo je mnou až přehnaně fascinovaná (což můžu zjistit jedině přímou otázkou, které se zdráhám)

Pak jsme se ještě jednou viděli a bylo to zas hezký setkání, balancující na hraně kamarádství a něčeho jako vztahu.

Pak byl začátetek října, začátek semestru… A když jsem tak viděl jablka nakousaná od vos, napadlo mě něco… málem až romantického. Rád dělám lidem radost, pokud mi to tak nějak dává smysl.

přesnídávka

Domluvili jsme se na setkání na půdě univerzity. Že pro ni mám překvapení a že jí snad udělá radost. A ona na to, že ji udělá radost už jenom to, když mě uvidí. (!) Přednáška po které jsme se měli vidět mi skončila dřív. Takže jsme se mohli taky dřív setkat. Odepsala, že dřív nestíhá… Tak jsem se ptal, kdy teda stíhá… A ona neodepsala.

„Nepiš jí, nepiš jí… míč je na její straně kurtu.“ Ale já jí napsal, a ona pořád mlčela. Minul den, dva… Mám svoji hrdost, nebudu jí psát! A taky jsem nenapsal. Minul týden, pořád bez reakce. Hodil jsem to za hlavu. S tím, že je to prostě důsledek mojí neohrabané komunikace, případně mého prokletí.

No… tak úplně se mi to za hlavu hodit nepodařilo. Vždyť… Přece… Slečna T. … Nezanevřela na mě ani po tom bloudění polem… Tak proč teď? Vždyť už to skoro vypadalo, že budu mít OPRAVDOVOU kamarádku, takovu tu, které se budu moct svěřit se vším, a nebudu o tom muset psát uražené zápisky na bložínek, nebo na twitter. (Navíc bych dostával ještě třeba zpětnou vazbu!) A pak to dopadne tak, že je z ní jen další hluboké nepochopení vesmíru.

Nakonec mi to nedalo a včera jsem jí napsal. S vědomím toho, že se ze mě stává další Oščádal.

Napsal jsem něco, ve smyslu, že to mlčení nechápu, že kdyby na mě měla jen telefonní číslo, tak pak bych se mohl domýšlet, že jí telefon sežral krokodýl a ona mi nemůže napsat i kdyby sebevíc chtěla… Ale že takhle mi to nedává smysl.

Odpověděla. Trochu zmateně, že je hloupá kačena, že mi nenapsala, že je toho všeho moc a že doufá, že se potkáme zas na tom běžeckém závodě.

Co k tomu říct… ? Ženy, nerozumím vám, vůbec!

2 Komentářů

  1. Ještěže jsem ženská a tohle nemusím dešifrovat. To by mě asi zabilo. Občas je masakr rozumět i vám, mužům, jakože – údajně – co do emocí prostší a čitelnější polovině lidstva, tohle je ovšem jiná liga. 🙂 Slečna v tom má zjevně solidní guláš.

    • Mno. Možná je to celé krásně přehledné a jenom mi chybí ten správný vhled :-). Fakt nevím.

Napsat komentář: Jitka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *