Ze zubařského křesla

Gamety rodičů mi daly do vínku různé geny. Z některých jsem nadšený (183 cm je prostě optimální výška, nechtěl bych ani o kousek míň či víc.), některé mě štvou (nemám rozsahy v kotnících – takže neudělám dřep s patou na zemi), celkově ale můžu být rád. A často taky rád jsem.

A pak jsou tady moje zuby. Žádná sláva. Nikdo mě nepřesvědčí že na to má vliv čistění zubů. (To je dobré tak akorát na to, aby vám nesmrdělo z pusy – a právě proto si ty zuby taky čistím.) Co ti bylo dáno do vínku, to máš. Basta.

úsměv

(Na tomhle snímku nejsou moje zuby, snímek svých zubů sice mám, ale až moc se za něj stydím…)

Jednou se stalo, že mi kamarádka řekla: „Nejradši bych ti jednu natáhla.“ Což bylo naprosto, oprávněné… Tak jsem zatnul zuby, hrdě zvednul bradu… a ona mi ji tam fakt poslala. Ta rána byla poměrně něžná (sic tedy ne symbolická), moc to nebolelo, akorát mi odlítnul kus stoličky vlevo nahoře… Maruška u mě obrovsky stoupla v očích. Nic jsem jí nevyčítal. (Proč taky?) Jen jsem se notně bavil a vyplivoval kus zubu.

Já k zubaři chodil nerad, a tedy nepravidelně. Ale tohle mě donutilo tam zase zajít. Pan doktor se pokusil zub zachránit, jenže výplň č.1 vypadla, tak jsem k němu zašel znovu, dostal výplň č. 2 – ta se udržela ještě kratší dobu… A já došel k závěru, že mi to bez té vyplně vyhovuje. Ale při poslední kontrole v říjnu už na ten kořen došlo… „Uděláme snímeček, přijdete si ještě jednou a ten kořen vytrhneme“ Hmm… Mno… tak asi ví co dělá, že…

Mám zubaře ke kterému chodí celé rodina. Všichni si ho pochvalují, a já ho tedy považoval za patřičnou kapacitu.

Když mi ten kořen trhal, tak ten pán, vždycky klidnej jak stojatá voda, najednou znervózněl. Byl to půlhodinovej boj. Dost jsem se u toho zapotil (viz níže). Ale vyhráli jsme, kořeny byly venku. Doktor se loučil se slovy: „Když nenastanou komplikace při hojení, tak přijďte zase za půl roku.“

Večer po trhání, jak umrtvená čelist přicházela k sobě, to bylo docela nepříjemný. Ale mnohem miň, než jsem čekal. Na noc se to zklidnilo a já v pohodě usnul. Jen mi pořád přišlo divný, že to furt tak krvácí. Třetí den jsem zjistil že ta pachuť není krev, ale spíš něco jako hnis. Nechutně to páchlo. Já už byl v Praze a návrat do Hradce (kde mám zubaře) byl až za 14 dní.

Nechal jsem si poradit v lékárně, dostal jsem Corsodyl… a asi snad dobrý. Jenže uběhl den, dva, tři a já měl pocit, že mi ta dáseň pořád „hnije“. Pachuť neustupovala, přidala se i bolest a tak jsem se mrknul po pražském zubaři.

Tohle bylo fakt štěstí.

  • máme stomatologii málem v areálu univerzity
  • paní zubařka skončila pacienta přesně v okamžiku kdy já dorazil
  • žádný další pacient ještě nečekal
  • vzala mě i když měla dneska jen dětské pacienty
  • byla děsně vstřícná a ochotná

A tahle paní zubařka mi udělala snímek celého úsměvu (něco obdobného můžete vidět v úvodu článku). Žádný zbytek kořene na místě sedmičky není. Takže OK, dostal jsem drén, ale vlastně jsem se jen nechal splašit, dáseň by se snad zahojila tak jako tak… Ale při příležitosti snímku mi paní doktorka ukázala, že mám v puse dalších pět (?) kazů (!) a „…tyhle dva bych vám doporučila rozhodně řešit, jinak z toho může bejt dost problém“

Hmm. Mno. Takže tak.. Hradecký zubař asi dostane padáka.

Moje veselosti se zubaři pokračují.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *