Jak mi bylo úzko…

Vracel jsem se vlakem z běžeckého závodu. Nebylo mi kdovíjak, závod to byl těžkej (ač zdaleka ne nejtěžší) 21,1 km, trochu zvlněný terén a hlavně to vedro! minimálně 25°C, ostré slunce, start v 11:00. Ale ve vlaku už byla ta nejhorší únava dávnou za mnou, jen jsem si četl a užíval si drncání kolejí.

Pak, kousek před Prahou, jsem si šel ještě odskočit. A jak tak čůrám, tak koukám, že čůrám krev. Hned jsme si vzpomněl na jednoho běžce, který je zmíněný v knížce Ultramaratonec, v průběhu závodu (asi tak tisíckrát těžším, než byl ten můj dnešní) začal čůrat krev, nic si z toho nedělal a za chvíli už ho odváželi se selháním ledvin. Přepadl mě trochu děs, trochu panika… “Tak bylo to těžký, ale že by mě to až vyřadilo orgány… Vogowoe.” říkám si.

Vlak dojíždí na pražské hlavní nádraží, přešlapuju u vlakových dveří, přemýšlím a nevím jak se v téhle situaci zachovat. Trochu se lituju, protože mi to připadá spíš jako děsná smůla, než že bych něco podcenil nebo naopak přecenil. Vůbec nevím jak to řešit. U doktorky jsem byl akorát na takových těch n-letých kontrolách a pak kvůli zdravotním potvrzením na tábor. Nemám ponětí, co si počnout, v sobotu, v praze… Na sanitku to evidentně není, nejít na ten záchod, tak si ničeho nevšimnu. Jinak je mi OKej. (No dobře, mám unavené nohy… což mě nijak nepřekvapuje.)

Komu napsat, s kým se poradit? Jsem offline, Google nepřipadá v úvahu, máma (zdravotní sestra) mi rozhodně neporadí (fundovaně), ségra akorát zhysterčí (Pohřeb by nejspíš neobjednala, sanitku možná jo.), nakonec píšu studentce medicíny – ta by mohla zareagovat brzo a aspoň ví kam se kouknout… Pomalu směřuju od nástupiště k metru a propadám beznaději, taková smůla, je mi na nic, ale úplně nebrečím.

Studentka medicíny nereaguje. (Respektive… v ten okamžik by pro mě byl přijatelný reakční čas tak půlminuty). Pak lituju toho, že nemám číslo na Mirka – chirurga – triatlonistu, který mě tak moc inspiroval…

HA! A jsem doma! Mirek mě nspiroval k pojídání červené řepy, řepy která tak šíleně barví a já ji snědl včera a dneska ráno fakt dost.

Tahle teze dává smysl. S klidnější hlavou odcházím ulovit wifinu (Mimochodem, na nádraží se chodí lovit k leoexpress či Student Agency). Google potvrzuje moji domněnku už samotným našeptávačem:

google

Nu… Je to prosté, milý Watsone. Variantu, že došlo ke shodě událostí: krev a barvivo v moči, zavrhuju.

A fakt štěstí, že se mi kolečka roztočila správným směrem. Taky bych teď, místo psaní článku, mohl hledat nějakou nonstop-víkendovou ordinaci…

 

Komentář

  1. Petr Václavek

    Hehe, my si ji dáváme tak jednou za měsíc a taky mě to vždycky ráno vyděsí…

Napsat komentář: Petr Václavek Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *