„Rozhodni ty, obraze krásný, krutý boj, jenž se v hradě tom vede: řezbář udělal pannu, krejčí na ni ušil šaty, ale mluvec jí dal řeč. Komu nyní ta panna náleží?“
Takhle se to píše v pohádce Moudrý zlatník od Boženy Němcové.
„Komu ta panna náleží?“ je určitě důležitá otázka, tím spíš pokud je řeč o ženách. Nicméně co se týče vyřezávaných pannen… Mám teď zásadnější otázku, ale než ji položím, tak vas trochu uvedu…
Byl začátek srpna. Všechny velkolepé plány už jsem stihnul zrealizovat za první půlku prázdnin. V podstatě jsem jenom čekal na říjen, kdy se vrátím do školní lavice. Ale stačilo abych přespal v ateliéru u Jilemnických a zrodil se další plán, a sice:
Vysochám sochu!
Přesně jsem věděl co chci vyrobit, už asi tisíckrát jsem ji ve snách vytvaroval… Ale bylo potřeba toho spouštěcího momentu. Neuplynuly ani dva dny a už jsem měl vysněný kmen k dispozici. To půjde, řikal jsem si. A skutečně, šlo to. Den co den jsem bral do ruky sekeru, pilu, dláto a palici. Neuplynulo ani čtrnáct dní a sedm prstů z deseti bylo poseto šrámy různých tvarů a velikostí.
Nakonec jsem cíle došel.
Jenže… Je mi ušumákované komu socha naleží, ale trápí mě to nerudovské: „Kam s ní?“ Dal jsem si ultimátum že pro ni do konce roku najdu umístění, pokud ne… tak půjde do krbu. Mnohem víc by mě spalovalo mít ji doma schovanou v šuplíku, než ji spálit.
Všechny moje úvahy směřují k tomu, že by jí to nejvíc slušelo v nějakém parku na větrném kopci. Jenže nemám ponětí kde/koho žádat o povolení umístění. Netuším za jaký to chytit konec. A na druhou stranu chápu, že moje autorství nikomu nic neřekne, a socha sama o sobě taky není žádna Mona Lisa… Zkrátka pokud se vám socha líbí a vlastníte kus pražské stromovky… 🙂 Budu rád když mi dáte vědět.
Obširnější fotodokumentace tady
Zkrátka… winter konec roku is coming!