Je to víc jak 14 dní, co jsem začal číst Sílu jednoduchosti. Leo Babauty zde popisuje svoji zázračnou proměnu z chlápka posedlého prací a stresem v pohodového tátu od rodiny, který píše spousty článků, běhá maratony a činí ho to šťastným.
To co oslovilo mě je myšlenka „singletaskingu“, tedy věnovat se v daný okamžik jedné věci, nepřebíhat od jednoho k druhému. Chtěl jsem si to vyzkoušet. Návod zněl jasně, nalézt si ve svých návicích něco málo co bych chtěl změnit, nic velkého, jen takové zrnko písku. Pak se ukáže… A tak jsem začal snídat bez internetu. Tedy i bez všeho ostatního, žádné čtení, procházení TO-DO listu… Zkrátka: „Teď snídám a věnuju se jenom snídani. Nic dalšího není.“ Dnes už je to 16. den v řadě, a nezešílel jsem, tak už se odvažuji tvrdit, že to je schůdná cesta.
Je to lepší nebo horší?
Co si budeme povídat, je jasný že jako lepší považuju snídání bez internetu – jinak bych se o to ani nepokoušel. Takže mám ze sebe logicky radost, ale ukazuje se, že mě to posouvá správným směrem (anebo třeba špatným… co já vím.) i ve věcech u kterých bych to nečekal.
Díky závislost na internetu, vstávám dřív – To abych stihl snídat a mrknout se, kdo mi co píše a kde se co tweetlo… A snídám menší množství jídla, což jednak způsobuje fakt, že si uvědomuju že jím, a čím míň toho sním, tím dřív budu moct zapnout ten internet. (Ale nefunguje to tak, že bych po zapnutí počítače pokračoval s druhou snídaní 🙂 ) Většinou jím fakt míň a zkrátka mi to stačí. Další přínos vidím v tom, že při snídani takhle stíhám přemýšlet – mozek je zkrátka naučený na multitasknig a snídaně ho dostatečně nezaměstná. A je to fajn být takhle v klidu sám se sebou.
Jasně, není to nic převratného… snídám maximálně 10 minut. Ale i tak… Třeba se jednou naučím jíst úplně bez civění do monitoru – což mi momentálně připadá nereálné :-). Anebo se ukáže že si tím jen sám sobě něco dokazuju, a k ničemu to není 🙂 Ale to ukáže až čas. Zatím pokračuju se singletaskovým snídáním.