Tak jako auta potřebují k činnosti pohonné hmoty, počítač elektrony, klaun publikum, tak já potřebuju k nějaké výkonnosti ženy.
Když není žádná slečna dokonalá na obzoru, tak jsem v režimu stand by. Přežívám a čekám na zázrak. Na to, až se objeví slečna, která by ke mně pasovala, slečna o jejiž přízeň bych se mohl a chtěl pokoušet. S vypětím vůle se snažím udržovat v provozním stavu (kdyby náhodou, žeano…), ale s postupem času ta vůle upadá.
[Provozní stav = Snaha udržovat se usměvavý, přátelský, společenský, čistě oblečený, voňavý a tak vůbec.]
Ano, uvědomuju si, že není zdravé mít jako životní cíl: M(í/ý)t partnerku. Jenže… čím dál se sebezpytuju, tím víc se v tomhle dojmu utvrzuju. Jasně, dokážu vypadat navenek utěšeně, i když žádnou slečnu nenosím v hlavě, vlastně se i doopravdy bavím, a zažívám záblesky spokojenosti… Ale k nějakému stabilnějšímu dobrému pocitu ze sebe sama to má daleko.
Chvílema se zvládám udržovat v klidu a říkám si, že můžu být spokojený bez ženy. Že mi ke štěstí stačí dostatek přátel, běhání, futsalu, kličkování na kole mezi auty, práce pro neziskovky, dostatek CocaColy a případně pornografie. Ale tenhle stav si nezvládám udržet dlouhodobě. Bez vize, že budu mít dřív nebo později partnerku nemám tendenci nějako řešit budoucnost. Sám o sobě jsem poměrně skromný, stačí mi levný podnájem (nepotřebuju řešit byt/dům), všude se dostanu veřejnou dopravou, nebo na kole (tedy neřeším ani řidičák, ani auto). Tím pádem nepotřebuju zvyšovat svůj finanční příjem, a nemusím se snažit na poli pracovních příležitostí.
Je to dost pohodlné, ale zdaleka ne naplňující. V podstatě se vůbec o nic nemusím snažit, stojím na místě, vyčkávám a stárnu. Spíš přežívám, než žiju.
A pak jsou tady ty stavy, kdy jsem do nějaké slečny zamilovaný. Jako by mi něco vdechlo život. Když jsem byl před rokem zakoukaný do Slečny Zlatovlasé, tak to bylo zkrátka Boží. Zvlášť do okamžiku, kdy to vypadalo, že ani já jí nejsem lhostejný. Najednou mi život začal dávat smysl. Soukolí se roztočila. Začal jsem se angažovat v dlouho odkládanejch projektech – což mi zase přinášelo radost a chuť tvořit dál. Co hůř, se Slečnou Zlatovlasou neměly moje projekty žádnou souvislost. Ale ona byla bezpochyby ten spouštěcí mechanismus. Jako bych do té doby žil jen z třiceti procent (již zmiňovaný režim stand by). Najednou to bylo to ONO! – stejně jako mnohokrát (ehm… třikrát) předtím. Měl jsem mnohem jasnější vizi do budoucna. Ty nepřeberné možnosti co mám samojediný se skrouhly a já najednou viděl jakým směrem se mám snažit a co je úplně zbytné.
Nejinak tomu bylo, když jsem za měsíc a kousek dotáhnul zkoušky ze zimního semestru, dopsal bakalářku a ustál státnice, nebýt tehdy mojí zakoukanosti do Báry, dost možná bych teď ten titul neměl.
Přemýšlím jak hacknout mozek. Jak žít naplno i bez panterky? Přemýšlím nad tím už pěkně dlouho, k ničemu uspokojivému nedocházím. Chvíli se dá žít pro nějaký cíl nebo úkol – tedy zahltit mozek prací (respektive vizí), ale to vystačí jen na pár měsíců, pak se dostaví myšlenky o nesmyslnosti pachtění, a chuť žít je pak vůbec ta tam.
Tak já nevím. Jak to dělají všichni ti poustevníci a vlci samotáři. Co je drží při životě?