Ztroskotání psyché. Stav kdy si mozek říká že celý svět je špatně, nic nemá smysl. Možná něco jako harrypotterovský mozkomor. Pocit ztracené půdy pod nohama. Občas to má důvod, občas ne.
Lze tomu stavu předejít? Snad ano, ale marně hledám návod. Vždycky už to vypadá, že jsem našel řešení jak docílit pocitu stability, štěstí a tak… Jenže pak: Bum, prásk! Psyché se řítí střemhlav k zemi. Kormidla se ujímá sebelítost… Nezbývá nic jiného než si povzdychnout a začít se s tím stavem rvát.
A jak že se rvu? Už jsem metodou pokus-omyl zjistil co všechno nepomáhá, a sice:
- Připomenutí úspěchů: „Jene podařilo se ti tohle a tohle, to by zvládnul málokdo jinej, tak hlavu vzhůru!“ To nefunguje jednoduše proto, že všechny svoje úspěchy vidím jako zbytečné: „Jo jasně, umím tohle a tohle… ale nic z toho ve výsledku nemám.“
- Tvůrčí činnosti = kreslení, psaní. S pocitem „nic nemá smysl“ člověk těžko něco tvoří.
- Běhání – To má právěže přesně opačný efekt. Při běhu mám víc prostoru na přemýšlení a sebelítost se ještě víc agreguje.
Jediné co mi zabírá je odproštění se od sebe sama. K čemuž mi dopomáhá čtení knížek, nebo hraní počítačových her. Hry fungují spolehlivěji, herní příběh můžu do určité míry ovlivnit a snáz se mi věří, že ten charakter jsem já, že mám na jeho úspěchu podíl. Navíc! Jsem obklopenej světem který má řád, pravidla, zákonitosti… „Když budeš jezdit pomalu a nevytáhneš bouchačku, tak tě nebudou pronásledovat policajti.“ „Když ukradneš nepřátelskou vlajku a doneseš ji do vlastní základny, tak vyhraješ.“ Žádné spekulace, různá hlediska, žádné problémy s tím že různí lidé vnímají různé věci jinak. – Jenže já bych rád zdárně dostudoval – tak nemám na školním/pražském počítači hry nainstalované.
Zbývají mi ty knížky, které jsou taky fajn. Ale často jsou napsané tak, až to vypadá že autor neměl tušení v jakém stavu je budu číst: „Jak je možný že s ním chce, chodit? Takhle to přece nefunguje! Mám důkazy z praxe Marku Zusaku!“ „Jak to že se s ním nerozešla?!“ zkrátka… ne vždy je to vcítění do příběhu dokonalé, často postávám v knížkách závidím, nebo se chovají jinak než bych se choval já.
Jsou to jen takové náplasti, jasně že nic nevyřeší. Dřív nebo později tu knížku musím odložit, hru přerušit… Ale lépe se mi pak vrací do vlastní kůže a žije můj vlastní život, i když přiznávám… že se mi navracet do vlastního života moc nechce.