Vážně, jmenuje se Ela. Ne Elisabeth, nebo Eliška, nebo co já vím, prostě jen E – L – A, a basta.
Ela je sympatická malá žába (teď ji je tak 11 možná 12 let (?)), párkrát jsem se ní střetl na táboře a na víkendových akcích. Elu pěkně štvalo když jsem říkal (jen tak mimochodem) „elááááá hop!“ a snad proto jsem to říkal docela často. Ale o tom nemá být tenhle příspěvek.
Ela má totiž mámu a s tou mámou si povídá anglicky. Dost nás (vedoucí) rozhodilo, když jsme slyšeli jak devitiletá Ela mluví do telefonu plynně anglicky. Logicky následovala otázka: „Tvoje maminka je z Anglie, nebo z Ameriky?“. Na to Ela zareagovala dost pobaveně, něco ve smyslu: „Ne, máma je Češka.“ a přidala nějaké to protočení oči značící: Proč by proBoha měla bejt z Anglie? Ale smysluplné zdůvodnění jsme z ní tenkrát nedostali.
A pak se stalo, že jsme se s mámou od Ely setkali, a ani jsme nikam zrovna nespěchali (to je s kupou dětí, odjezdy a příjezdy, docela vzácnost). Tak jsme s otevřenou pusou poslouchali. Poslouchali jsme o tom, jak si máma od Ely uvědomila, že umí docela dobře anglicky, ale že s tím těhotenstvím a mateřskou toho pěknej kus zapomene. Tak se rozhodla, že až se dítko narodí, že na něj bude mluvit anglicky. A skutečně. Když Ela začla mluvit, tak mluvila česky a s mámou anglicky. Posléze přišly na řadu pohádky v angličtině (jakože DVD)… a víte co se stalo? Ela začala mamě opravovat gramatiku. 🙂 A když jsme se s Elou setkali v těch jejích devíti letech, tak už uměla krásně anglicky (a česky taky). Ale hlavní je, že ta máma z té angličtiny moc nezapomněla, to že umí anglicky i dcerka je příjemnej bonus.