Nemá sako, je to buran!

Donesl se ke mně článek z Módního pekla. Píše se v něm o chlápkovi, který přišel do Národního divadla ve funkčním triku. Módní peklo a jeho autorku Ádu, mám rád. Áda chce abychom na ulicích potkávali pěkně oblečené lidi, to je chvályhodný cíl.

Avšak, zaskočilo mě, jaké tituly si odneslo funkční triko (citováno z blinkoidní diskuze pod výše zmíneným článkem):

  • Pán je ukázkový příklad totálního řepáka.
  • Dle výběru oděvu soudím, že je to hulvát.
  • No já bych to shrnula velice stručně – pán je prostě hovadonevychovaný hňup a pokud se nestihnul převlíknout, tak měl lístek někomu nabídnout.

Na twitteru jsem pronesl zvolání, které bylo kusé a moc stoupenců nezískalo (čti žádné)… Cítím povinnost to trochu rozvinout. Protože implikace „Nemá sako => Je to buran!“ je mi cizí od raného dětství. Dodnes pořádně nechápu dělení na neformální a formální oblečení. Snad se najde někdo kdo mě vyvede z temnoty nepochopení.

Dětství

První zrnko nenávisti vůči společenským konvencím vzešlo v ranném dětství. To bylo tak…

Byl jsem prvňák a jako každé, reklamou drancované dítě, jsem loudil z rodičů lízátka s tetováním. Úplně nejlepší tetování bylo tetování s obrázkem oka (Sám už nevím proč, ale není pochyb, že bylo nejlepší.) A pak jednou, jsem to tetování v balíčku nalezl! Neváhal jsem ani chvíli a otiskl jsem si ho na čelo. Ve škole jsem byl za husťáka, všichni kluci mi ho záviděli. Druhý den byla ve škole besídka. A jak už asi tušíte… konvence zněli jasně: Třetí oko musí z hlavy dolů, stůj co stůj. (Pravila ředitelka). Neexistoval způsob jak přimět sedmiletou duši, aby se dobrovolně vzdala tetování, po kterém bažila měsíce. Mám to v živé paměti. Chytly mě jako zvěř, maminka a dvě sestry. Celou svojí bytostí jsem zuřil – marně. Voda a kartáček odvedli svoji práci. Třetí oko bylo v tahu. Ten pocit bych dneska přirovnal k dojmům znásilněné. (Jasně že je to na míle daleko, ale v sedmi letech člověk ten nadhled nemá.) Pak na mě navlékly košili a kousavej svetr „kterej mi slušel“ (hahaha hihihi). A šel jsem na besídku, kde jsem v druhé řadě přeříkal nějakou básničku. Tam někde začalo moje nepochopení vůči společenským konvencím a slušnému oblékání. To slovo mě dodnes tahá za uši. Obleč se nějak slušně. Jasně. Košile, svetr, kravata to jest slušné oblečení (A moje „dětské“ košile byly vždycky těsné/nepadnoucí). Nikdy mi nikdo nevysvětlil proč je triko neslušné. Prostě už je to takovej zvyk, že tati? Byl jsem dítko, které na sebe rádo strhávalo pozornost. Spíš vzezřením než chováním. Zakládal jsem si na svoji individualitě, miloval jsem barvy. Jenže společenský oděv je zkrátka černé sako a bílá košile. Nenabrečíš. Holky choděj na plesy v tisíci různejch barev, v šatech, co jsou každé jiného střihu… Kluk je jen další tučňák do hejna.

Maturitní ples a zkouška

Maturitní ples jsem se zuby zatnutými přežil v saku a červené košili.

Já jsem ta zlatovláska s červenou košilí. Bystré oko si může všimnout, že moje kalhoty jsou černé jeans.

Já jsem ta zlatovláska s červenou košilí. Bystré oko si může všimnout, že moje kalhoty jsou černé jeans.

Ani maturitní zkouška se bez společenského oděvu neobešla. Do výzbroje přibyla bílá kravata, a už byla ta hra barev přijatelnější. Nicméně… cítil jsem se potupen, srabácky jsem zahodil svoji hrdost, podrobil jsem se společenským konvencím. Jediné čím se můžu omlouvat je fakt, že mě měli v kleštích. Už dávno jsem poznal jak moc bylo v průběhu studia užitečné držet hubu a krok. A já tu maturitu chtěl udělat… Takže jsem byl před komisí v saku a v botách do rakve vlastně dobrovolně.

Na studiích v Praze

Pak přišlo studium v Praze a můj postoj k oblékání se začal měnit. Snad se mi trochu změnila (rozvinula? zdeformovala?) osobnost. Ke zkouškám jsem začal chodit v obleku a to i ke zkoušejícím, kteří to nevyžadovali. (Na ČZU je sako nezbytné málokdy.) Vedle těch kluků v trikách jsem zkrátka působil jinak, a myslím že nejednou mi to sako známku o stupeň zlepšilo. Přiznávám, je to strategie prodejné děvky – Ale někdo by řekl, že jsem slušně (!) vychovaný a hezky se oblékám. Absurdní. Nicméně… láska k barvám a chuť provokovat zůstala. Na zkoušky jsem často vyrážel s různými ponožkami, ale vždycky to ladilo.

st. Patrick

Promoce

Moje studium pokračovalo, na obzoru se začaly rýsovat bakalářské státnice. Jenže moje výsledky tomu nebyly nakloněny… A když jsem se takhle v půlce letního semestru učil na zkoušku ze semestru zimního… Řekl jsem si: „Když ty státnice udělám letos, tak jdu k promoci v pětiprsťácích“ (=minimalistická sportovní obuv).

FiveFingersVibramBikila

Bylo dost jasný, že se ke státnicím neprokoušu a třeťák si zopakuju. Tak jsem byl klidnej. Jenže… nějak se stalo že jsem státnice udělal. Nebylo cesty zpět. Jednou jsem si to sobě slíbil, tak jaképak copak :). Nedokážete si představit tu obrovskou nervozitu co se odehrávala pár hodin před promocí! Najednu stranu jsem měl děsnej strach že couvnu, a nadruhou jsem se děsil, že mě bude kamenovat celá slavnostní sešlost v aule ČZU. Z privátu jsem pro jistotu vyrazil rovnou v pětiprstech. A říkal si: Děj se vůle Boží. (Taky jsem se utěšoval tím, že diplom dostanou i ti co vůbec nepřijdou.)

V aule

Zmáknul jsem na sebe neupozornit celý nácvik nástupu. Spolužačky si bot všimly až v okamžiku, kdy jsem byl zařazenej do „průvodu“, moje jméno zapsané v seznamu. Bylo vyhráno – Teď už mě nevyrazej ikdybych spadnul do škatule buranskej primitiv – sesypal by se jim systém. Promoce začala. Odrazky vrhaly pod vlnou fotoblesků krásné odlesky. A já už se akorát usmíval. Jen mi vrtalo hlavou zda-li si bot všimne pan děkan při předávce diplomu. Bedlivě jsem sledoval co sleduje při gratulaci. Byl děsně znuděnej, ze slušnosti se usmíval a na boty se nekoukal. (Musí být obrovskej vopruz předávat diplomy těm stovkám absolventů, stále do kola to stejné bez sebemenší změny.) Na moje boty ale oko děkanovo sklouzlo. Jeho mimika byla kouzelná. Zcela upřímně jsem se na něj usmál. Těžko říct jak ten úsměv myslel on :-), ale rozhodně to nebylo jen nudné podání ruky číslo 3245.

státnice

Sám před sebou jsem byl za hrdinu. Bylo by tisíckrát jednodušší vykašlat se na něco co jsem si sám sobě slíbil, vzít si boty do rakve a ztratit se v davu. Takže kluk kterej jde do národního v zeleném triku je pro mě sympaťák, bez ohledu na to, co ho k tomu vedlo. Nechápu proč by to mělo být neuctivé, pohoršující, buranské. Můžete mně to vysvětlit? Třeba to má nějaký (rozumný) základ… Jak z trika vyzařuje neslušnost, neomalenost, neúcta vůči hercům a autorovi divadelní hry?

Co se takhle od zítřka domluvit, ža každý kdo nebude mít červené ponožky je buran? Prostě taková nová společenská norma. Hmm?

Resumé

Nemám nic proti chlápkům v saku. Ať si ho klíďo nosí. Nicméně, je pravda že většina těch elementárních obleků mně silně asociuje s tesco-sekuriťáky. Něco jiného jsou obleky na úrovni (posílám pozdrav do Le Premier) nebo hrdí chlapíci z První republiky.

Chlapíci z Banátu (Tak nějak myslím vypadala První republika.) zdroj: http://www.banat.cz/images/Fotogalerie/Dokoupil/Dokoupil_Helena.htm

Chlapíci z Banátu (Tak nějak myslím vypadala První republika.) zdroj: http://www.banat.cz/images/Fotogalerie/Dokoupil/Dokoupil_Helena.htm

Anebo ještě jinak… Muž co má na sobě společenský oblek, ale tento mu nepasuje, je zmačkaný, špinavý, barevně nehraje s kravatou či ponožkami, je pro mě větší problém než funkční triko. A v praxi se všechna ta zmačkanost, špinavost, barevný nesoulad společenského obleku odpouští, protože dotyčný je slušně vychovaný a ví jaké oblečení se sluší a patří…

Jako bonus sdílím moji středoškolskou práci na téma: „Dělají šaty člověka?“ (Je tam jedna faktická chyba (smkonig ≠ sako) a spousta chyb v interpunkci, ale pro autentičnost to zanechávám bez oprav.)

Na závěr si ještě vyliju srdce nad příspěvkem z diskuze pod článkem (který jsem zmínil v úvodu).

To je snad jedno, jestli jsem laureát Nobelovy ceny nebo fasádník. Od chvíle, co porozumím mluvenému slovu, bych měla být třeba maminkou poučena, že v určitých situacích je slušné se hezky obléknout. Ne?

Hezky? Fakt napsala hezky?! To že je to konvence znamená že je to hezké? Fňuk…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *