(Literární fikce, podobnost se skutečností je čistě náhodná.)
Středa, půl třetí odpoledne.
Veronika konečně odrazila nápor neodkladných věcí.
Nevěřili byste, kolik toho musí starostka zastat!
Výdech, nádech.
Skoro se už napila kávy. Někdo ale zaklepal na dveře…
Koho to sem Karolína pustila? Jasně jí říkala, že nechce být rušena…
Ve dveřích se objevil blonďák, sotva třicátník. Červená bunda. Kalhoty a boty od bahna. Neurčitý zamyšlený výraz.
„Dobrý den, paní starostko… Jé! Já vás ruším od kávy, to mě mrzí…“
Veronika mu tak úplně nevěřila, ale co jí zbývalo… Zareagovala profesionálně. Dokonce se pokusila o úsměv. „V pořádku, nevadí. Co potřebujete?“
„Víte… Zaskočilo mě, kolik je tady v okolí vysázených stromů. To sázela obec?“
Veronika roztála. „Jo, jo. Nějaká firma se nám nabídla, že za nás zažádá o dotaci a stromy vysadí. Rádi jsme souhlasili a poskytli obecní pozemky.“
Blonďák se zamračil. Veronika ho nepustila ke slovu. „Lidi mají z těch alejí ve Lhotě radost… Možná že kvůli nim mě zvolili znovu starostkou.“
Blonďák se konečně odhodlal, aby něco řekl. „Takže jestli tomu dobře rozumím, tak by se o stromy měla starat obec, že?“
„To máte pravdu! Chlapi z technickejch kolem nich sečou trávu a odřezávají větve co trčí do cesty… A co vlastně potřebujete?“
Blonďák sundal mlčky batoh ze zad. Vytáhnul notebook.
Atmosféra v místnosti ze změnila. Slunce zašlo za mraky. Odněkud zakrákal havran.
„Paní starostko, poznáte odkud je tahle fotka?“
Veronika byla zmatená. Z čeho ji zkouší? Nedala se.
„Jo! To je cesta ke zvoničce. Za sto, dvě stě metrů už by byla vidět věžička.“ A pak trochu mrzutě dodala „Proč mi to ukazujete?“
„Víte… ovocný stromy potřebují v prvních letech výchovný řez…“
Odmlčel se. Posunul se na další fotky a pokračoval. „Tohle křížení větví se mělo vyřešit už dávno… Všechny ty stromy jsou zanedbaný!“
Veronika byla rozhozená. Kretén jeden arogantní! Strejda zahrádkář říkal, že stromkům nic nechybí. „Co po mě teda chcete?“ Vyštěkla nakonec.
Blonďák se trochu uvolnil. „Víte… Já jsem k vám nebyl úplně upřímnej… Jsem kontrolor dotovaných výsadeb. Tady je můj průkaz.“
Veronika zbledla. Blonďák se pokusil o něco jako úsměv a pokračoval. „Dneska jsem tady ale neoficiálně. Dejte si to do pořádku… Za měsíc už od vás začneme vymáhat 90 % z dotované částky.“
Veronika se začala potit. „Po obci nebo po mně?“
„Většina jde za obcí, ale část budeme chtít i po člověku, co za obec podepsal žádost o dotaci.“
Veronika nebyla schopná slova. Moc dobře si pamatovala, že žádost podepsala ona.
Blonďák si uklidil notebook, nahodil batoh. Pokusil se o pozitivní úsměv a zmizel ve dveřích. Zbylo po něm jenom bahno opadané z bot.
Veronika se zhluboka nadechla. Napila se vlažné kávy. Z nejhlubšího šuplíku vyhrabala *standardy Agentury ochrany přírody a krajiny* a začala si po 7 letech číst, co všechno slíbila, že těm stromům poskytne.
Přátelé, kamarádi. Tady naše povídka končí.
Nestrachujte se o Veroniku. Žádní kontroloři neexistují, nikdo nezodpovědným příjemcům dotací po krku nešlape… Ale kdyby náhodou… Červenou bundu i boty od bahna mám připravené!
