Pondělí 13.1.2014, večer. Pondělek jako každý jiný. Je něco málo před 21:00. Na vlasech mi usychá pot, byl jsem totiž na futsale – tak jako každé pondělí.
Stojím na tramvajové zastávce na Karlově náměstí. Čekám na tramvaj, ale jen chvíli – to už se nestává tak často. Hledám místo kde nebudu úplně na ráně, mám totiž v plánu sníst jablko – a to se ve veřejné dopravě nemá.
Je to taková ta nejnovější verze tramvají, nízká podlaha, free-cool-in vzezření. A ta tramvaj je skoro prázdná. Ve výhledu mám akorát jednoho týpka. Tramvaj je prosáklá klidem. Je v ní takové ticho, až je ho slyšet. To jak koušu do jablka je slyšet málem na celou tramvaj. Tedy, kdo ví… ale já to tak slyším, užívám si to, ten zvuk se mi moc líbí. Vyživám se v ukusování jablka, sleduju svůj odraz v okně, a připadám si jako ve výšinách. Na třetí zastávce nastupují nějaké dvě upovídané pani, a nálada okamžiku je ta tam. Jablko už mám snědené. Koukám ven z tramvaje a jsem u vytržení co jsem to zrovinka zažil.
Žití, tedy spíš přežívání mě obdařilo tímhle! Bylo mi fajn, a mohlo za to jen pouhopouhé ticho a jablko. (A popravdě, to jablko bylo nic moc.) Radoval jsem se z přítomnosti, a vlastně bezdůvodně! Nebylo potřeba nic dokazovat, nebo splňovat, stačilo být. I ten „dojezd nálady“ stál za to.
Myslím že se to asi jen tak nezopakuje. Nevím jak to vyvolat. Tak si tu vzpomínku alespoň zakonzervovávám tady na blogu.