Vývoj mého vnímání Velikonoc

Přehled mého (ne)pochopení Velikonoc

cca do 10 let

Velikonoce pro mě znamenají hlavně pletení pomlázky. Živě si vybavuju jak s tátou jezdíme na proutky, jak mě veze na nosiči od kola. Seznamuju se se škodolibostí vrbových proutků – ty nejlepší jsou skoro ve vodě. (Tím pádem mám strach, že mi táta zahučí do řeky, a že ho nezvládnu zachránit.)

Další atribut je pečení perníčků, tak trochu jako vánoční svátky. (Akorát se používají jiné tvary vykrajovátek – což s chutí neudělá skoro nic. Pokoutně si stejně vykrojím pár prasátek – kterážto jsou moje nejoblíbenější vykrajovátka.)

Pak ještě zdobíme vejce. Nejdřív se „pokapou“ voskem – moc mi to nejde, snažím se kvalitu nahradit množstvím – to u sester vyvolává nevoli. Barvení mi jde líp – každý rok se snažím vyčarovat černou barvu (marně).

Koledování je fajn, jezdím s tátou. Stačí trošku zamávat pomlázkou, říct básničku a dostanu spoustu (no… to bych raději nepaušalizoval) sladkostí. Dobrej obchod. Chci abychom s tátou šli k co nejvíc lidem. Má to ale to úskalí, že táta musí všude pít – což se příčí moji ideologii.

10 – 14 let

Umím líp zdobit vejce. Beru Velikonoce jako dobrou záminku pro dobití sester. (Jasně že nikdy nedostanou kolik by zasloužily, protože jich je víc.) Na koledu jezdím se spolužákama (jsme tedy dva, případně tři). Můžeme jezdit k lidem který zná jenom jeden z nás a koledu dostaneme oba, je to fajn. Sladkostí je dost. Pokud k nám domů přijde hodně koledníků, a tenčí se domácí zásoby koledy, tak je můj „výdělek“ nemilosrdně „recyklován“. Pak mě ještě „zdaní“ sestry, které nemůžou chodit koledovat…

Stane se taky, že domů přijde koledníků málo = Sestry nikdo nedořeže, zbývá spousta sladkostí a o ty se podělí sestry. Svět umí bejt zlej.

Jsem radši, když táta nikam moc nechodí. Když se moc „unaví“, tak je večerní krmení zvířat na mně.

Jednou se stane, že můj spolužák dořeže ségru (tu která si to zasluhovala nejvíc). Je to dobrej spolužák.

14 – 19 let

Beru jen štace, kde je naděje, že mě nebudou chtít nalejvat a že dostanu kýžené sladkosti. S postupem času tedy skoro nekoleduju.

Velikonoce kdy jsem byl ve vztahu (20 – 22 let )

Konečně taky někdo ozdobí vejce speciálně pro mě! Já se tak těším!

Neozdobila!? K čemu ji ta Praha vychovala? Dvě minuty se tvářím spruzele. Následně bořím genderové stereotypy a dávám jí vejce co jsem pro ni nazdobil já. (Už dávno umím zdobit líp než sestry.) Moje slečna je nadšená. Tak třeba za rok, žeano… Kdepak… a žádné do třetice se nekoná (nechodíme spolu).

Rezignace

Sladkosti si můžu kupovat z vlastních finančních příjmů. Vejce mi nemá kdo zdobit. Sestry jsou většinou těhotné a synovci jsou navíc v tom hloupém věku, že mají tendence svoje matky bránit – pomlázku tedy nepletu. K alkoholu jsem si cestu nenašel. Vajíčka ozdobím tak dvě, tři a jsem spokojený. Už je mi jasná symbolika Velikonoc – svátků plodnosti. Vejce nesymbolizuje nic jiného než-li vajíčko (pohlavní buňku). A pomlázka..? mno však říkám… svátky plodnosti. Snažím se najít zvyk/tradici která by mi o Velikonocích dávala smysl – marně, alespoň prozatím.

Update(2017)

Pomlázky už zase pletu.

Pleteme s kamarády a je to pěkná tradice. Tyhle kolektivní manufaktury mě baví. Souvislost se vzkříšením Krista a oslavou plodnosti mi v lidové tradici (a jejich mnohých variacích), stále uniká. Jakože v pohodě, ať si kdo chce slaví co chce, já to ale tak nějak pořád nechápu a neumím najít způsob jak Velikonoce prožít.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *