Ale víc jsem (nakonec) překvapil já je.
pondělí 5. října
Sestra No.2 mi volala a obsahem jejího telefonátu byl Hradecký půlmaraton. Což mi nepřišlo nijak zvláštní. Dost se divila, že já ho nepoběžím. „Poběž, ne? Hradeckej závod!“ „Je to už moc velká (a rozplizávající se) akce. Navíc, teď už se dá přihlásit jen za 650,- A tak skvělej ten závod fakt není… Jsou hezčí závody.“
úterý
Další telefonát: „To teda nechápu, proč nepoběžíš!“ A pak šla s pravdou ven. Se sestrou No.3 se v červnu (?) akčně přihlásily do štafety na půlmaraton a od té doby trénují aby mohly běžet závod, kterej poběžím já…Aby mě mohly překvapit (šokovat) že to běží taky. Ehm, no. Bylo mi rozpačitě.
Ale hlavně! Nikdy bych si o svých sestrách nepomyslel, že budou dobíhat na autobus, natož aby běžely ZÁVOD. Hned jsem zkontroloval, zda-li jsou mezi přihlášenými. A vážně. Neuvěřitelné.Takže to překvapení jim vyšlo, bezpochyby.
Tři dny do startu
Volám sestře (No.2) „Tak se ještě třikrát vyspíš a poběžíš závod! Těšíš se?“ „Když nepoběžíš ty, tak se mi běžet nechce.“ Trochu jsem váhal, zda je to humor… Ale asi byl. A měl jsem trochu špatnej pocit, že jsem jim to překvapení takhle (sic nechtěně) překazil. Ale co už… tohle překvapení už se zařídit nedá. :-/
Sobota, den do startu
Přijíždím do Hradce, v autobuse vyslechnu rozhovor jedné závodnice. A je mi trochu líto, že nepoběžím… Jedině snad…. Ne, 650,- za to nedám.
Sestra No.2 přijela (z Českých Budějovic) a druhý den (málem hned po závodu) zas pojede zpátky. Přijela sem vlastně jen na závod. Přes půl republiky… Na „ušmudlanou“ štafetu v Hradeckém půlmaratonu. (Přitom se v sobotu běžel v Budějovicích Nightrun (závod s fakt lepší atmosférou – účast jsem zvažoval… Toho si sestra byla vědoma. Pronesla něco ve smyslu: Jsem si to mohla odběhnout v Budějovicích a ušetřila bych asi tak deset hodin na cestování. – Ano.))
Toho dne jsem se ještě zeptal, kde mají startovní čísla. „Jak, startovní čísla?“ „No ty co se vyzvedávaj v Intersportu. Teda aspoň poslední dva roky to tak bylo.“ A tak se sestra No.3 kvapem rozjela do Intersportu. (Toho dne před tím obchodem obě stály a divily se, kolik lidí se den předem registruje :). Ale sami se tomu smály.)
Sobota večer
Z ušmudlané půlmaratonské štafety je rodinné téma. (Žádný z mých závodů nikdy nezískal takový ohlas! A to jsem závodil v desítkách závodů – jednou i na 50km… Tss. Utěšuju se pocitem odstrčeného dítěte.) Sestry řeší logistiku, ptají se na rady Hmm mno….“ Nepřepálit začátek. S ničím jiným se teď už poradit nedá.“
Neděle dopoledne
sestra No.3 trochu hysterčí. Vlastně právem. Logistické možnosti jsou pro štafeťáky fakt komplikované.
neděle, 9:20
Přišla mi na mysl zábavná myšlenka. Chvílí googlím… Cha! Fakt jsou lidi co na poslední chvíli prodávají startovní čísla. Nahazuji udičky. V 11:00 (hodina a půl do startu) mám startovní číslo v ruce. Honza je rád, že o všechny peníze za startovné nepřišel. Já jsem rád, že mám číslo za 400,- (On sám narhoval 300,- ale musel za něj dát minimálně 450,-… Je to sympaťák, nemusím vydělávat na jeho neštěstí. (Fakt byl smutnej, že mu zdraví start nedovolilo.)) A navíc! sehnat číšlo na tenhle závod hodinu a půl před startem? Připadám si jako punker. 🙂
dvacet minut do startu
omylem potkávám sestru No.1, sestru No.2 a švagra. „Kde máš číslo? Proč nestartuješ? Takovej zkušenej běžec… „ říká švagr. Číslo mám v batohu, neasi 🙂 Ale říkám: „No… já přece musím fotit sestry! a on ten závod není zas tak skvělej.“ S výmluvou, že jdu zabrat dobrý fotografický pozice je opouštím. Hurá hledat šatnu/úschovnu.
Pět minut do startu.
Sestra No.2 „Ty máš číslo?“ „Přece si nenechám ujít možnost tě koučovat. Už jseš rozcvičená? :)“. Po dvou kilometrech jsem sestru zanechal za sebou. Moc se mi nedařilo nedělat si (nejen z ní) legraci. Ale… odstartovali jsme spolu.
A víte, co? Sestra No.3, jasný outsider štafety, byla asi o 7 minut rychlejší než druhá (výrazně ambicioznější) sestra. Nu… Jak ji (No.2) znám, tak na jaře (po tvrdohlavě protrénované zimě) bude možná rychlejší než já :-).
(občas mají ty moje sestry dobré nápady)