Po týdnu v Praze návrat „domů“ k rodičům. Vybaluju věci, checkuju mail. A pak potkám tátu, který zrovna prochází kuchyní.
„Tati, co ti udělalo v týdnu radost?“
odmlouvavě „Ani snad nic.“
„Tomu nevěřím, za celej tejden ti určitě udělala radost aspoň jedna věc. Dokud mi ji neřekneš, tak tě nepustím.“ a stavím se do dveřního rámu. (Kuchyň máme tak trochu průchozí a v tomhle rámu nejsou dveře.)
Můj, o 42 let starší, o 10 cm nižší a 15 (?) kilogramů lehčí otec se mě snaží odstrčit (je to spíš komické) a říká „Nezdržuj mě“.
„Však já tě nezdržuju, stačí říct tu věc, co ti udělala radost.“
Ješitně se snaží protáhnout po mé pravé straně. (Nějaká genetická vazba mezi námi evidentně je 🙂 ) „Nedělej hlouposti, já teď nevím.“
„Však v pořádku, klidně vzpomínej, teď se stejně nikam nedostaneš.“
Přemýšlí (!). Po minutě se mu rozzáří očka, říká: „Byl tady veterinář a potvrdil, že Mája zůstala březí“
Uvolňuju dveřní rám a raduju se. Mája má mezi jednotlivými porody děsný mezery – jednak se nám moc nedaří vypozorovat kdy se říjí a druhak není úplně běžné, aby byla gravidní hned po první inseminaci. Tedy tentokrát bude rozestup mezi porody 14 měsíců (většinou je to 17 a víc).
A kdybych tátovi cestu nezastoupil, tak o tom do teď vůbec nevím.