Zubařské patálie No.2

Před rokem jsem zde publikoval článek, který končil větou:

“Hmm. Mno. Takže tak.. Hradecký zubař asi dostane padáka.”

Tuhle část jsem splnil bez problému. Leč… náhradníka jsem už nenašel. Ač vůle tu byla! Nejprve jsem chtěl k té stomatoložce-zachránkyni ze zmíněného článku. Jenže se ukázalo, že je to dětská doktorka a tehdy to byla výjimka z výjimky. (Ale o to víc si vážím štěstí, co mě tehdy potkalo.) Pak jsem zkusil další doktorky ze stejné stomatologie (když už je to tak blízko). Odpověď všude stejná: “Nové pacienty nenabíráme.” (Popisuju to jako záležitost na půlhodiny, ale já tam kvůli získání těchto informací byl asi čtyřikrát.) Poté to nějako vyšumělo…

Tu a tam se vyskytla chvilková bolest zubů, coby zdvižený ukazováček. Ale nalézt nového zubaře, který by nebyl takový flagelant jako ten můj původní, vypadalo jako problém. Nevěděl jsem kam jít, tak jsem to zkrátka neřešil.

A pak přišlo úterý večer. Zub mě rozbolel tak, že jsem usínal asi tři hodiny. Ale nakonec přece (uf!). Přes den bolest ve vlnách přicházela a odcházela, neměl jsem čas ji řešit. Večer se to zklidnilo, spánek bez narušení. Ve čtvrtek jsem zkusil zas stomatologii u univerzitního kampusu… Co kdyby náhodou… Když je to takhle akutní. No, kdybych byl býval přijel dřív o 10 minut, tak by to nebyl problém – teď už zavírali krám. Navíc jsem zrovna nebyl pod vlivem bolesti, tak jsem se ani nezvládnul tvářit dostatečně zničeně. Na další den (tedy dnešek) měli plno, tak mě odkázali na zubní pohotovost.

Zhrzeně jsem odešel a odložil to na příští týden – už to stejně moc nebolelo. Ale v noci (5:00) mě probudila bolest tak zásadní, že jsem už neusnul. V 5:50 jsem začal googlit pohotovost, abych zjistil, že ordinují do 6:00… A co teď? Mám zkoušet psí oči na stomatoložku od kampusu? Kam se vydat teď, v pátek? Navíc ta vidina kratších – pátečních ordinačních hodin…

Bolest je děsná. Internet moc nespolupracuje – v tom smyslu, že pořád padá. Vygooglím dva dejvické tipy a v 8:25 vyrážím.

Psyché na dně. Byl bych nejraději, kdyby mě někdo zabalil do deky, naložil do auta a odvezl na operační sál. Najednou pocítím jak moc jsem osamělý. Připadám si jako Tea. Strašně bych potřeboval někoho, kdo by mě do ordinace dovedl (našel tu správnou) a pak mi dal za odměnu kartičku s obrázkem. Ale nikdo takový není. Jako jasně, kdyby šlo o něco zásadního, tak by se asi krizové číslo našlo. Jenže… Tahle bolest zubů je přeci malichernost, ne? To, že mě to bolí tak, že už to ani já nedokážu ignorovat má nulovou výpovědní hodnotu.

Tak jsem se sebral, šel na zastávku. V autobuse zaujal strategicky výhodnou pozici – s obličejem nalepeným na okně – aby nebyly vidět moje oči podléhající sebelítosti. Poliklinika ve Studentském domě byla odporná už na první pohled:

klinika

Utěšoval jsem se, že to nic nevypovídá o personálu… Zaujal jsem místo u stomatologa s nejmenší frontou. Čekal jsem, čekal… V mozku, paralyzovaném bolestí, jsem dával do kupy smysluplnou větu pro sestřičku. Za půlhodiny se dveře otevřely. Ale než jsem cokoliv řekl, tak mě zdravotní sestra přešla pohledem a zavolala si chlapíka, co přišel po mně. Jako chápu, že byl asi objednanej, ale tak trochu jsem předpokládal, že se bude zajímat co tam pohledávám já. Omyl.

Depresivní kachličky mě přestaly bavit. Šel jsem to zkusit jinam. V cca 10:00 jsem byl na místě. Zdejší sestřička uměla mluvit, byla vstřícná. Doktorka by měla čas… A jsou soukromá ordinace, takže by mě to stálo 2000,-… minimálně.

Hmm. Mno. Tak to zkusím ještě někde jinde. Bolest už moc nevnímám. Hlavně cítím beznaděj. Jdu ulovit wi-finu. Těší mě, že mi přišla odpověď na můj zoufalý mail odeslaný pár minut po šesté. Obsah samotný mě netěší:

“…rozumím vašemu diskomfortu, nicméně Vás nepotěším, jelikož během dnešního dne pan doktor ordinuje pouze dopoledne a již tam nemá žádný volný čas.

S pozdravem a přáním snadného vyřešení Vašeho problému,… “

Vygoogli jsem si ordinaci, která na internetu vypadala slibně. Dorazil jsem pár minut po jedenácté. Čekárna působila vlídně, na stěně veselá cedulka:

Veselá cedulka

Konečně to klaplo. Sympaťák MUDr. Lukáš Hůlka, za chvilku skončil pacienta a slitoval se. Vyslechl si co mě trápí, mrknul se na zuby (vyděsil se, “to je kaz vedle kazu”), upozornil mě, že mě to bude stát 950,- (a mně už bylo všechno jedno, z křesla by mě zvedlo tak 5000,-).

Co si budeme povídat, v zubařském křesle to byl boj.  Ale oproti tomu pětihodinovému hledání správné ordinace to nic nebylo. Bolest dásně vystřídala bolest z odeznívající anestezie.

A teď, v deset večer už mi je hej. Zas mi chutná jíst a v průběhu odpoledne jsem dvakrát spontánně usnul – a žádné bolesti jsem vzdorovat nemusel.

Tak… Kdybyste chtěli někdy doprovodit k zubaři… stačí říct. Jednak už začínám mít povědomí, jak to v pražských ordinacích chodí, jednak mám dost podkladů pro soucit a pochopení.

Komentáře jsou vypnuty.